Nejdůležitější z nich je toto: "Urvi, co můžeš." Ředitel nyní ví, že si vychoval zdatné žáky. Bez ohledu na to, komu v této krvavé hře přejeme, je dobře, že pan Železný konečně odchází. Měl odejít už dávno.
Je obviněn z několika trestných činů. Své partnery vyšachoval nečestným způsobem. Prchá před exekutory a odmítá zaplatit miliardu korun. Podnik dbalý své cti by patrně už dávno požádal muže takto podezřelého, aby se vzdal funkce aspoň do té doby, než se jeho případ uzavře.
V zemi, kde platí zákon jen poněkud, však může mocný obviněný křičet: Je to spiknutí! A k obhajobě a špinění odpůrců využívat v rozporu s dobrým mravem i zákonem televize. Společníci pana Ředitele s ním hráli hru "Urvi, co můžeš" až do poslední chvíle. Jestliže mu nyní dali padáka, neslouží jim to ke cti, a není to tedy ani náznakem toho, že se nenormální situace našich televizí rychle zlepší.
Obě soukromé televize jsou vlastněny neprůhlednými koloniemi válečů koulivých. O výši podílů jednotlivých améb se vedou soudy. Majetkové vztahy byly ustaveny na samé hranici zákona či za ní. (Vladimír Železný podíl, který zcizil americké společnosti CME, převedl na své společníky pod hrozbou exekuce.
Vlastníci Primy zas ošálili ČSOB.) Neprůhledné televize připomínají polostátní banky z poloviny devadesátých let. Zatímco ty tunelovaly podniky, mohou televize tunelovat, bohužel za přispění velké mediální rady, veřejné mínění. Padák pro jednoho muže na tom nic nemění. Pořád se hraje podle špinavých pravidel.
