"Vyjelť outlou rukou spanilé vlastenky vkusně ověnčený a barvami národními ozdobený v 9 hodin ráno z Pardubic, pod osobní správou našeho váženého krajana, vrchního inženýra p. J. Pernera, a mašinisty Kašpara, též rozeného Čecha. Očekávání na drážním dvoře bylo perné, jelikož nás trápila jednak nedočkavost vlastní, jednak parno veliké, ale nad to všechno ještě rozličné rozjímání se všelikými pochybnostmi. O půl páté odpoledne byl nám příchod hlaholem diváků po výškách umístěných, i pak pronikavým pískotem vypuštěné páry zvěstován, načež se objevil zrakům našim. Byl to pohled velkolepý a city radostné zmocnily se všech přítomných; netoliko dělníci jásali těšíce se z podařené práce, i my ostatní svědkové plesali jsme všichni jako bychom viděli Moravu a Slovensko blíže..." Tolik časopis Květy o příjezdu prvního vlaku do Prahy 20. srpna 1845. Trať z Olomouce do Prahy (a dál zamýšleně do Drážďan) tvořila odbočku již částečně fungující Severní dráhy císaře Ferdinanda, vedoucí z Vídně přes Moravu do Haliče (dnešního jihovýchodního Polska). Stavba pražské větve trvala pouhé tři roky, navzdory nemalým potížím lidským (špatné pracovní podmínky) i technickým (tekoucí písky v tunelech, množství kamenných mostů a viaduktů). Tohle - a předtím ještě trasování a vykupování půdy - mohl zvládnout jen diplomat, organizátor, odborník a fanatik: tím vším Jan Perner byl. Původně měl být mlynářem po tátovi, ale nechal si přede svědky vyplatit synovský podíl a odešel do Prahy studovat techniku. Osud však jeho závratný vzestup krutě přerval: dvacet dní po pražském triumfu se vracel "svým" vlakem z Olomouce. Při výjezdu z choceňského tunelu se vyklonil z okna, aby se ohlédl. Narazil hlavou na sloup a den nato zemřel. Bylo mu třicet let.
Nikdy se nevrátí...?
19. srpna 1850 zahajuje kopřivnický sedlář Ignác Šustala ve své dílně výrobu vagonů a kočárů. Je šikovný, firma vzkvétá. Roku 1897 zde vzniká jeden z prvních osobních a o rok později i nákladních automobilů na světě. Tatra (jak se fabrika od roku 1911 jmenuje) se mezi válkami stává respektovanou štikou světového automobilového průmyslu. Čtyřicet let socialistického hospodaření a deset let transformace však způsobily, že dnes automobilka živoří.
Objev při exkurzi
20. srpna 1885 vykládá Ernst Hartwig, zaměstnanec hvězdárny v estonském Tartu, návštěvníkům o Kantově-Laplacově teorii vzniku naší sluneční soustavy z rotujících pramlhovin. Poté jim chce ukázat mlhovinu v Andromedě, která vypadá jako rotující. Ke svému úžasu vidí uprostřed mlhoviny jasnou hvězdu! Teprve za půl století vyjde najevo, že šlo o supernovu, první objevenou dalekohledem v cizí galaxii.
Smrt v Los Alamos
Při jedné z manipulací se štěpným materiálem v laboratoři Los Alamos dostává 21. srpna 1945 fyzik Henry Dagnian dávku ionizujícího záření mnohonásobně převyšující lidskou odolnost. Umírá čtyřiadvacet dní, pomalu, v bolestech... Američtí představitelé se zatím snaží přesvědčit veřejnost, že škodlivé účinky jsou nepatrné, a když už, tak je smrt ozářením "docela příjemná" (generál Leslie Groves, šéf projektu Manhattan).
Čárky a tečky přes Kanál
Možnost telegrafního přenosu pod vodou byla známa už desítky let, avšak teprve využití gutaperči (přírodní hmoty podobné kaučuku) vyřešil problémy s izolací drátů. Angličtí bratři John a James Brettové se vzápětí rozhodli položit na dno La Manche kabel. V konzervativní Británii sklidili posměch (i od průkopníka železnice Stephensona). Francouzi však byli vstřícnější, licenci dali, takže 23. srpna 1850 prochází z Anglie do Francie první podmořský kabelogram. Spojení Británie s evropským kontinentem je skutečností. Zanedlouho však kabel vyloví jeden rybář a v domnění, že jde o jakousi exotickou rostlinu obsahující zlato, ho rozřeže.
- pátek 18. srpna 2000
