Liška může nabídnout navíc rozumný ekologismus. Takzvaný boj proti klimatickým změnám hýbe světem. Fráze o trvale udržitelném rozvoji získala jakýsi skutečný obsah zásahem krize.

Liška může nabídnout navíc rozumný ekologismus. Takzvaný boj proti klimatickým změnám hýbe světem. Fráze o trvale udržitelném rozvoji získala jakýsi skutečný obsah zásahem krize. | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Zelení lezou z hrobu. Máme se bát, či radovat?

  • 52
V hororech je zelená barvou mrtvých. Když mrtví vstávají z hrobu, není obyčejně o co stát. V politice je zelená barvou zapálených ochránců životního prostředí. Dokonce tak zapálených, že se obyčejně domnívají, že člověk je na světě právě jen kvůli svému životnímu prostředí.

Máme být zvědaví na to, když takoví zelení vstávají z hrobu? A vstávají vůbec?

Po brněnském sjezdu se přinejmenším pokoušejí vyhrabat. Nebo aspoň dokázat, že byli pohřbeni zaživa. Vítězství Ondřeje Lišky samo o sobě není znakem vůle po životě. Na minulém sjezdu v Teplicích vyhrál Martin Bursík stejně drtivě a byl to začátek rozpadu a soumraku strany. Poražení totiž nevzali svou porážku jako důsledek demokratického hlasování, ale jako jakousi zradu původních ideálů.

Svou následnou zradu pak chápali nikoli jako podlost, nýbrž jako návrat k těmto idejím. A tak dámy Zubová a Jakubková pomohly bez výčitek svědomí prezidentovi a levici potopit vládu, v níž měli zelení účast, uprostřed předsednictví Evropské unie.

Poměr sil mezi bursíkovci (jejichž hlavou je teď Liška) a sršatými fundamentalisty se od Teplic téměř nezměnil. Hlavy však vychladly a ke smíru je blíž. Liškův soupeř Stropnický sice nastolil zelenozelený a zároveň socialistický program, ale podle všeho bude ochoten respektovat jasné rozhodnutí delegátů, kteří volili Lišku a jeho lidi.

Fundamentalistům jako by trochu došla šťáva. Nebo je přísně vegetariánská strava a neustálý dohled nad zvířátky a květinkami příliš vysilující. Stejně jako mohutné objetí Jiřího Paroubka.

Ale možná existují i racionálnější příčiny náznaků zeleného smíření.

Prvním je Ondřej Liška. Martin Bursík spolu s Kateřinou Jacques tažení proti vnitrostranické opozici přehnali. Klaus za svých lepších časů říkával, že v politice nelze vítězit deset nula. Bursík nemá prezidenta rád, a tak si nevzal poučku k srdci, což se mu vymstilo. Z poražených si neudělal soupeře, ale nepřátele.

Liška je obezřetnější. Dosáhl toho, o čem Bursík jen snil: podařilo se mu zrušit druhé centrum strany, takzvané předsednictvo republikové rady, která byla baštou sršatců. Bylo okolo toho však mnohem méně vášní a Liška dal jasně najevo, že i on je vlastně na straně těch nejzelenějších.

Nový předseda má patrně velice solidní politický talent. Druhý důvod je nabíledni. I nejméně politicky prozíravý zelený musí vidět, že pokud se bude strana hádat, nedodržovat sliby, dělat hysterické scény, přijde o veškerý vliv.

Mají však zelení pod Liškou šanci na svých pět procent? Kdyby nebylo knížecího TOP, patrně by jim voliči, kteří nemohou Paroubka, ale nemusí ODS, dali druhou šanci. Jenže TOP už tenhle rybník, kde dřív brala i ODA či Unie svobody, skoro vylovil.

Liška může nabídnout navíc rozumný ekologismus. Takzvaný boj proti klimatickým změnám hýbe světem. Fráze o trvale udržitelném rozvoji získala jakýsi skutečný obsah zásahem krize. Zelení, když se vzmohou, mohou nabídnout solidní středolevou politiku obohacenou o tradiční vstřícnost vůči menšinám, měkkým drogám a vůbec mladickým výstřednostem. Moderní zelený nátěr je pak přidanou hodnotou.

Z takové směsi se už dá udělat stravitelný vegetariánský volební guláš, pokud Ondřej Liška dokáže v kampani vystupovat jako důvěryhodný vůdce. A pokud ho s ním bude prodávat třeba Švejnar nebo i Havel.

Zelené nemusíme mít rádi, ba může nám být jejich fundamentalismus odporný. Nabídku nekonvenční ekologistické strany zaměřené na mladé voliče však uprostřed muzea našich politických dinosaurů musíme vítat, pokud nebude fanatická nebo zapšklá.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video