Způsob i úroveň argumentace obou vlád se již téměř neliší. Je založena na několika základních nepravdivých tvrzeních, která se v Rakousku i Německu stala státním náboženstvím.
Německo-rakouská vnitřní i zahraniční politika se stala nástrojem radikálních skupin samozvaných ekologů. Kroky, které německá a rakouská vláda podniká pod jejich tlakem, představují vážné ohrožení pro jejich hospodářství, životní prostředí i mezinárodní vztahy.
Prvním přikázáním zelené věrouky je představa, že jaderná energetika představuje pro obyvatelstvo extrémní a bezprostřední nebezpečí. Na dostupných statistikách lze jednoznačně prokázat, že počet mrtvých a zraněných lidí na jednu vyrobenou megawatthodinu je v případě jaderné energetiky o několik řádů nižší, než u jakýchkoli jiných technologií včetně alternativních. Při těžbě, zpracování a přepravě fosilních paliv každoročně zahynou tisíce lidí, jejichž smrt či invalidita zřejmě nikoho v Rakousku a Německu nezajímá.
Druhé přikázání praví, že jaderná energetika působí větší ekologické škody, než jiné technologie výroby elektřiny. Toto lživé tvrzení je neustále sugerováno řadovým občanům přes to, že řada seriózních ekologů mnohokrát prokázala pravý opak. Jako příklad lze uvést výsledky hodnocení metodikou Evropské komise eXternE či studii finské vlády, předcházející návrhu na výstavbu pátého jaderného bloku v této zemi. Ekologické náklady na výrobu technického zařízení pro elternativní zdroje elektřiny jsou tak velké, že zcela zpochybňují jejich ekologický přínos.
Třetí přikázání praví, že jaderné energetika je ve světě na ústupu. Zde se operuje ve světě ojedinělým příkladem Rakouska a Německa, které se přes protesty vlastních průmyslových i ekologických kruhů rozhodly svou jadernou energetiku zrušit. Důsledně je při tom ignorován fakt, že ve světě je každoročně uváděno do provozu několik nových jaderných reaktorů. Zřejmé opomíjení vývoje v Japonsku, Jižní Koreji, Číně a Indii zřetelně zavání přinejmenším evropocentrismem, neřkuli šovinismem. V poslední době lze pozorovat jednoznačný příklon k jádru v anglosaských zemích, nehledě na mnohaletý úspěšný provoz jaderných bloků ve Španělsku, Švýcarsku, Nizozemí a Švédsku.
Čtvrté přikázání zelené inkvizice praví, že existují ekologicky čisté zdroje energie, jejichž rozvoj je třeba podporovat ze státních prostředků. Podle již zmíněné komplexní metodiky eXternE jsou ekologické, finanční i společenské náklady v poměru k množství vyrobené elektřiny zdaleka nejvyšší právě u větrných generátorů a fotovoltaických článků. Rovněž cena elektřiny z těchto zdrojů je extrémně vysoká a její prodej musí být podporován řadou administrativních opatření, která zpochybňují veškeré snahy o zavedení svobodného trhu v energetice.
Pátým bludem zelených fanatiků je tvrzení, že obnovitelné zdroje energie mohou a musí hrát v elektroenergetice významnou úlohu. Tento axiom zcela pomíjí prostý fakt, že technologie získávání elektřiny z větru a Slunce mají z hlediska provozu elektrizační soustavy zcela náhodný charakter a musí být tedy zálohovány stejným výkonem elektráren na fosilní paliva. Bylo například prokázáno, že všechny větrné elektrárny, které dnes hyzdí krajinu Velké Británie, nevyrobí za celý rok ani tolik elektřiny, jako jediná klasická elektrárna za 4 dny. Stejně tak bylo prokázáno, že hlavním důvodem výstavby těchto větrných farem je mohutné čerpání dotací od britské vlády a Evropské komise, kterým tato iracionální politika slouží jako demonstrace jejich ekologičnosti.
Šesté přikázání tvrdí, že je možné a nutné dosáhnout významných energetických úspor. Proroci protijaderného tažení zde účelově směšují nutnost úspory tepla a elektřiny. Argumentují tím, že technicky vyspělá společnost nepotřebuje tolik elektřiny, jako společnost méně rozvinutá. V přímém protikladu k jejich tvrzení je fakt, že spotřeba elektřiny na hlavu v Německu, Rakousku a USA je mnohem vyšší, než v České republice. Dokonce lze vysledovat přímou souvislost mezi stupněm technologického rozvoje a spotřebou elektřiny. Stručně řečeno, na přenos 2 Mb elektronických dat je nutno spálit 0,5 kg uhlí. Neexistuje žádný způsob, jak přinutit svobodné občany ke snížení spotřeby elektřiny, snad kromě násilí. Fanatičtí proroci zelené víry tedy nutně předjímají deinstalaci demokratického systému a nastolení jakési formy diktatury. Není náhodou, že tyto myšlenky mají největší podporu právě v Rakousku a Německu, ani to, že vlády těchto zemí agresivně vnucují své zcestné ideje sousedním suverénním státům.
Sedmé přikázání praví, že radioaktivní odpady představují neřešitelný problém a akutní ohrožení příštích generací. Je nutno zdůraznit fakt, že celá biosféra od počátku světa existuje v radioaktivním prostředí a dvě třetiny izotopů v přírodě vydává nějaké ionizující záření. Mizivé množství vysoce radioaktivních odpadů, způsob jejich zpracování, mezinárodní kontroly a mnohonásobné oddělení od životního prostředí, to vše představuje zcela zanedbatelné riziko ve srovnání s následky spalování fosilních paliv či aplikace šílených vizí zelených fanatiků. Tito lidé zcela v rozporu se zdravým rozumem i vědeckými výsledky popírají možnosti přepracování a mnohonásobného použití jaderného paliva, možnost bezpečného uložení v miliony let starých geologických formacích či možnost použití ve vyvíjených reaktorech s vnějším zdrojem neutronů. Namísto toho prosazují další spalování uhlí, ropy, zemního plynu a nejnověji rychle rostoucích stromů. Nesrovnatelně vyšší množství odpadů a důsledky pro zemské klima jsou zřejmé.
Osmé přikázání říká, že státy střední a východní Evropy jsou méněcenné a jaderné technologie jim nepatří do ruky. Namísto toho je nám vnucována šovinistická představa o nadřazenosti německé politiky, technologie a zákonů, kterým se zbytek světa musí bezpodmínečně podřídit. Tuto představu poněkud nahlodávají nedávná katastrofa lanovky v Kaprunu, nehody v alpských tunelech či vykolejení německých vlaků Intercity. Jen počet mrtvých v případě Kaprunské katastrofy je srovnatelný s počtem přímých obětí Černobylu a způsob jejich smrti byl jistě neméně hrůzný. Není tedy nejmenší důvod považovat Německo a tím méně Rakousko za pupek světa a vzor vší dokonalosti.
Deváté přikázání se snaží veřejnosti namluvit, že export elektřiny je cosi nemorálního a rovná se vývozu životního prostředí. To zřejmě nebrání rakouským společnostem být největším vývozcem elektřiny ve střední Evropě a to i formou reexportů. Rakousko například dováží polské uhlí a elektřinu pak vyváží do Německa. Je nutno připomenout, že výroba všech druhů zboží či služeb, které lidstvo používá, je nevyhnutelně spojena s přeměnou určitého množství energie a s určitým narušením životního prostředí. Z tohoto racionálního hlediska není žádný rozdíl mezi výrobou a exportem elektřiny, automobilů, počítačů či dámských parfémů.
Poslední část desatera se ohání demokracií. Téměř všechny demokratické státy mají určitou formu zastupitelské demokracie či konstituční monarchie. Společnost se řídí zákony, které jsou navrhovány a schvalovány prostřednictvím volených zástupců. Legislativa, spojená s výstavbou a provozováním jaderných zařízení, patří k těm nejpřísnějším a provozovatelé těchto zařízení její požadavky plní. Papežové zelené církve však zákony neuznávají a osobují si právo klást stále nové, čím dál tím nesmyslnější požadavky mimo legislativní rámec. Jen pro dokreslení, poslední švýcarské referendum odmítlo jakékoli umělé omezování jaderné energetiky, veřejné mínění ve Švédsku je proti uzavírání jaderných elektráren a veřejné mínění v České republice podporuje spuštění Temelína. Tento hlas lidu zřejmě není v Německu slyšet.
Určitě by bylo možné formulovat i další přikázání organizátorů křížového tažení proti jaderné energetice. Namísto toho položím jedinou otázku: Jak mohou být cíle německo-rakouských samozvaných spasitelů lidstva dobré, je-li k jejich prosazení nutno používat zjevných lží, pomluv a vydírání?
Stejně tak by bylo možno popsat mnoho stránek o státní suverenitě, národní hrdosti a normách mezinárodního chování. Německé vládě se podařilo během jediného týdne zničit desetiletou práci jednotlivých německých i českých občanů a společenských organizací, které trpělivě a neokázale pracovaly na obnovení důvěry mezi našimi národy. Kvůli sobeckým krátkodobým cílům jednotlivců a marginálních politických formací rozdmychaly vlnu nepřátelství, které mělo být na věky zapomenuto.
V minulosti bylo jasně potvrzeno, že k největším průmyslovým i společenským katastrofám vedou právě činy nekompetentních či morálně nedostatečných politiků, a to bez ohledu na společenské zřízení a stupeň technologického rozvoje. Stačí připomenout nástup bolševismu a fašismu počátkem minulého století. Z průmyslových katastrof uvedu jen katastrofu raketoplánu Challenger a havárii v Černobylu. Obě byly způsobeny politickým tlakem na technický personál. Bylo by dobré, kdyby si dnešní rakouští a němečtí politici vzali z těchto katastrof a jejich příčin ponaučení. Jinak mohou být následky nedozírné.
Radek Svoboda, Temelín
Sekce mladých při České nuklearní společnosti
[mailto:svobor1.ete@mail.cez.cz]
