Jan Fischer odmítl tři kandidáty, které mu nadiktovali Paroubek a Topolánek, místo nich představil své koně. Chytil vůdce dvou politických kolosů za slovo. Nebyli to oni, kteří zdůrazňovali, že Fischer je premiér a vládu si může sestavit, jak chce? Teď prskají (hlavně Paroubek) a vyhrožují, že nedají úřednické vládě důvěru.
Nejsou v právu. Byli by, kdyby Fischer jejich nominaci roztrhal a naplnil kabinet svými lidmi nebo neznámými konkvistadory, kteří chtějí z ministerských křesel udělat své zlaté doly.
I když se o vládě říká, že je odbornická, je veskrze politická. Je založena na dočasné dohodě dvou velkých stran. Ta vznikla poté, kdy Jiří Paroubek nezodpovědně svrhl Topolánkovu vládu uprostřed předsednictví Evropské unii.
To Česku způsobilo jednak kolosální mezinárodní ostudu, jednak dalo prostor v poslední době dobrodružně jednajícímu Václavu Klausovi. Toho se vůdci nejsilnějších stran zalekli, a ač na smrt znepřáteleni, uzavřeli příměří.
Každý, kdo v takové chvíli přijal nominaci na premiéra a má trochu cti a odpovědnosti v těle, musel tuto dohodu respektovat. Musel se sžít s tím, že bude předsedou loutkové vlády, zatímco za nitky budou tahat jiní. To není nic předem ponižujícího. I když se politická rozhodnutí budou dělat jinde, může kabinet v době krize a prasečí chřipky udělat velkou práci.
Tím, že se premiér postavil proti třem nominovaným loutkám a navrhl své lidi, však politickou dohodu nezboural. Vlastně ji ani netorpéduje. Ani v jednom případě se totiž nedá předem říci, zda Fischerem navrhovaní úředníci jsou horší než ti, které mu nutili Topolánek s Paroubkem.
Pokud měl premiér zásadní připomínky ke kompetenci nebo dobré pověsti ministrů, kteří mají tvořit jeho tým, měl na ně právo.
Chybu však udělal i on. Neměla to být myšákova vzpoura proti dvěma velkým kocourům. Premiér marně svaluje vinu na předsedy politických stran. Prý o jednání s ním nestáli. Jenže jeho povinností a odpovědností bylo je ke kulatému stolu přivést.
Přechodná vláda má být tichá, pracovitá a konsenzuální. Vybuchují-li už před jejím jmenováním na obou stranách pachové bomby, nevěstí to nic dobrého.
Premiér patrně pochopil, že zašel zbytečně daleko. Ve svém prohlášení vyzývá k jednáním. I když je měl vyvolat už dříve, ani teď není pozdě. Je na něm, aby přesvědčil Topolánka a Paroubka, že jeho jména jsou skutečně lepší než ta jejich. Jenže: co když bude mít pravdu a velcí vůdci budou přitom ješitně trvat na svém?
Pak se můžeme dočkat další katastrofy, která nebude mít za následek jen mezinárodní potupu českého jména. Pánové, probuďte se! Nejhorší nápor nejhorší světové krize za posledních sedmdesát let nás ještě čeká. Nikdo nevidí světlo na konci tunelu.
Hygienici varují, že prasečí chřipkou může onemocnět tři a půl milionu občanů. Tohle opravdu není čas na zásadní spor o pana Babáka či paní Málkovou!
Země potřebuje rychle pevnou a pracovitou vládu. Ta by měla co nejrychleji dostat důvěru Sněmovny. Protože situace je opravdu vážná.
Dovede si někdo představit, že by teď vedla zemi úřednická vláda bez důvěry? Kdo pro takovou sestavu dokáže vymyslet neobhroublé synonymum, má můj obdiv.
