Kolikrát myslíte, že už jste příběh vaší cesty Wintonovým vlakem vyprávěla?
To nedokážu spočítat, hrozně mockrát. Vyprávěla jsem ho svým dětem, vnoučatům. To se musí předávat dál, protože to jsou takové horory, které se nesmí opakovat. Bylo by špatné, kdyby upadly v zapomnění. Skutečně to nedokážu spočítat. Ale nejvíckrát je to teď během této cesty.
Dagmar ŠímováDagmar Šímová nasedla dne 29. června 1939 do Wintonova vlaku a odjela do Anglie, kde žila až do konce války. Během školního roku pobývala na internátu a o prázdninách jezdila za svými dvěma strýci, kteří do Velké Británie emigrovali ještě před válkou. Po roce 1945 se vrátila zpátky domů. Se svou rodinou se už ale neshledala. Ve vlaku vypraveném na počest sira Nicholase Wintona, který vyrazil 1. září na trať Praha - Londýn, jede se svými dvěma vnučkami a dalšími jednadvaceti Wintonovými dětmi. S některými z nich jela před sedmdesáti lety stejným vlakem. Se zachráncem Wintonem se setkala už několikrát, v pátek 4. září ho uvidí na Liverpool Street Station, kde bude na "své" děti sir Winton čekat. Wintonovým vlakem nejprve jet nechtěla. Nebyla si jistá, že čtyři dny ve vlaku zvládne. Nakonec na nabídku kývla. Letos zároveň zemřela její přítelkyně, která byla také jednou z Wintonových dětí, a jak sama říká, jede i za ni. |
Bylo mi jedenáct. Odjížděli jsme 29. června 1939 v 23:11 z Masarykova nádraží. My jsme jeli jinou trasou, než jedeme teď, severní. Jeli jsme nonstop a do Londýna jsme dorazili 1. července.
Pamatujete si, co odjezdu předcházelo?
Jak se o tom dozvěděli rodiče, kdy a u koho mě přihlásili, nemám tušení. Já jsem se o tom dozvěděla, až když jsem byla přijata, což také nebylo jednoduché. Myslím, že cestu mohly absolvovat děti maximálně šestnáctileté, dolní hranice nebyla. V sousedním kupé byla například půlroční dvojčata.
Jaká byla další pravidla, podle nichž se rozhodovalo, kdo se do Wintonova vlaku dostane a kdo ne?
Hlavní podmínkou bylo, že si dítě vybrala britská rodina, která se zavázala, že se o něj postará, dokud bude potřeba. A musela složit padesát liber na repatriaci dítěte, což tenkrát byla obrovská suma peněz. Fungovalo to tak, že rodiče museli dát fotografii svého dítěte a vyplnit formulář a Nicholas Winton pak sháněl anglické rodiny.
Co si pamatujete z cesty do Anglie?
Pamatuji si, že jsme čekali tři hodiny v Terezíně. Bylo to už v době, kdy byly Sudety zabrané a Terezín byl vlastně poslední pohraniční stanicí v Protektorátu. Odtamtud nás nepustili dál, protože vedoucí našeho vlaku zapomněli v Praze veškeré doklady, pasy, propustky atd. A tak se museli do Prahy vrátit. A nás všechny zamkli ve vlaku a vojáci chodili kolem vlaku sem a tam. Pamatuji si, že jsme měli hlad. Během cesty nám nikdo nic nedal, až v Holandsku. Když jsme tam přijeli a zastavili na nádraží, dostali jsme kakao a chleba. Tam byl vidět ten rozdíl mezi Německem a Holandskem.
Kdo se o vás ve vlaku staral?
To byla asi osmnácti- nebo devatenáctiletá děvčata, která by se normálně do transportu kvůli svému věku nedostala, ale měla to štěstí, že dělala dozor.
Byla to pravidelná linka, kterou jste jely?
Ne, ne, to byl speciálně vypravený Wintonův vlak.
Jak to vypadalo na nádraží v Londýně?
Přijeli jsme na Liverpool Street station a tam byl strašný zmatek. Já jsem ale měla větší štěstí než ostatní, protože skoro všichni jeli do anglických rodin, ale já jsem měla v Anglii dva bratry mé maminky. A ti na mě čekali. Ale připadala jsem si jak zavazadlo. Každé dítě mělo totiž číslo a jméno rodiny. A než si je rodina mohla z nádraží odvést, tak musela podepsat převzetí. Já jsem z nádraží odešla jako jedna z prvních, protože strejček mě hned poznal a já jeho.
Čím jedou Wintonovy dětiSouprava má co nejreálněji připomínat železniční pravidelné linky, jimiž v roce 1939 odjelo do Anglie celkem 669 dětí. Poslední vlak měl odjet 4. září, tři dny před jeho odjezdem ale vypukla druhá světová válka a neodjel. Na trať Praha - Londýn se dostal až o sedmdesát let později. 4. září by ho měl v Londýně přivítat sir Nicholas Winton osobně. |
Všichni jsme věděli, že je zle, ale že bude tak hrozně zle a že to bude tak dlouho trvat, to nevěděl nikdo z nás. A já jsem vlastně jela ke strejčkům, které jsem znala, pro mě byl ten odjezd daleko snazší než pro hodně ostatních. Až do doby...
My jsme totiž žili ve Strakonicích a v Praze jsme měli babičku. První okamžik, kdy jsem trochu znejistěla, byl, když se mnou babička nejela na nádraží. Říkala, že by to nezvládla. Byla tam se mnou moje maminka, která měla slzy v očích, ale to mě nepřekvapilo. Když mě posílali vlakem ze Strakonic a maminka mi mávala, tak měla také slzy v očích. Ale když začal plakat i táta a děda... Tehdy mě ale nenapadlo, že jsem je viděla naposledy.
A pak jste nasedla do vlaku a odjela...
Ano, hrozně jsme se tam na sebe v tom vagonu mačkali, drželi jsme se za ruce a pořád dokola jsme opakovali: Budeme stateční, nebudeme brečet...
