Zdravotnická reforma je momentálně pacient nacházející se na hranici mezi životem a smrtí. Leccos o něm víme. Známe třeba datum jeho narození: 12. října 2005. To je den, kdy poprvé na veřejnosti zaznělo, co nás čeká, pokud Občanská demokratická strana vyhraje volby.
Můžeme se také dohadovat, kdo je vlastním otcem tohoto pacienta. Zcela jistě je to ministr zdravotnictví Tomáš Julínek, ale neméně v podezření je i jeho náměstek Pavel Hroboň a zhruba asi tak pět dalších osob.
Dále známe dobře i diagnózu – respektive víme, kdy oficiálně vyšlo najevo, že pacient upadl do kómatu: bylo to 19. června 2008. Je naděje, že se ještě probere? Nebo už lékaři mohou pomalu začít vyplňovat úmrtní list? Tomáš Julínek to nejspíš nerad uslyší, ale s největší pravděpodobností platí, že B je správně. Jeho reforma je pro toto volební období – jak se alespoň nezaujatému pozorovateli musí zdát – mrtvá. Proč? A jak k tomu došlo? Těch důvodů můžeme uvést hned několik. Takže si je probereme popořadě.
Chyba první: špatný marketing
Je rok před volbami a sdružení nazvané Reforma zdravotnictví pořádá svou tiskovou konferenci. Tehdy ještě stínový ministr zdravotnictví Tomáš Julínek poprvé před veřejností vysvětluje, jak by měla vypadat zdravotní péče podle jeho představ. Před novináři sedí tři muži v dokonale padnoucích oblecích. Vypadají jako lidé na svém místě. S nohou přes nohu pohupují vyleštěnými botami světových značek. Jeden studoval na Harvardu, s druhým se počítá na místo ministra, když ODS vyhraje volby, třetí dokázal, že se i v Česku dá se ziskem podnikat ve zdravotnictví.
Pánové soustředěně vysvětlují, že poté, co začnou fungovat jejich reformní plány, se již nikdo nemusí bát, že se o něj stát v případě potřeby nepostará.
Zůstane jeden společný měšec veřejného zdravotního pojištění, podobně jako je tomu dnes. Z něj se bude hradit drahá péče o pacienty. Kromě toho budou mít lidé své osobní zdravotní účty, z nichž si mohou platit takovou péči, jakou si přejí. Tolik tedy plány. Je čas na otázky. "Já nějak nerozumím tomu, co se stane, když člověk zemře a na svém osobním zdravotním účtu bude v minusu," ptá se kolega novinář. "Co by se stalo, zaplatí to jeho dědicové," zní odpověď.
Aha... Tak to nechci, vznáší se nevyslovená věta téměř hmatatelně nad sálem.
Těch třicet tisíc, což je nejvyšší částka, pro jakou je možné jít podle tehdejších not reformy na osobním účtu do minusu, je totiž pro lidi mimo Prahu dost velký balík peněz. Takže dojem, který si novináři tehdy odnesli, je pravděpodobně jediný: "Hoši, vy se budete muset nejspíš hodně snažit, abyste tu vaši reformu přiblížili normálním lidem..."
Střih.
Je po volbách a Tomáš Julínek se skutečně stal ministrem zdravotnictví. Bohužel špatný marketing se táhne jako červená nit celou jeho reformou. Přitom to šlo všechno udělat jinak. Začít cukrem. Rozuměj: například fondovou vyhláškou, která lidem zaručí, že se s nimi zdravotní pojišťovna podělí o peníze a dá jim bonusy, a pak teprve použít bič. Tomáš Julínek však z nějakého důvodu začal zrovna tím horším a nepopulárním krokem: zavedením poplatků. Z ekonomického hlediska se to dá pochopit. Koneckonců Česko je země, která mezi všemi zeměmi OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – dost vyčnívá. Čím? Proč?
. Hlavní autoři reformyPavel Hroboň - náměstek ministra, ekonom zdravotnictví, který studoval na Harvardu. Hlavní autor nejdůležitějších reformních zákonů. |
Právě kvůli tomu, že devadesát procent výdajů na zdravotnictví jde v naší zemi z veřejných peněz. Jsme kromě socialistické Kuby jedinou zemí na světě, kde je zdraví téměř zadarmo. Tedy: aspoň oficiálně. A to není dlouhodobě udržitelný stav ani nic, čím bychom se měli chlubit. Takže je celkem v pořádku, že Julínkova reforma začala právě tím nepříjemným soustem. Lidé si museli najednou zvykat na myšlenku, že je normální si připlácet na zdraví.
Jenže se to běžnému občanovi hodně špatně zdůvodňuje ve chvíli, kdy systém není v krizi a kdy mají naopak zdravotní pojišťovny na účtech historicky největší přebytek, 27 miliard korun.
A pak: opravdu dobrý stratég by se přece zároveň s nepopulárním krokem – placením poplatků – vytasil také se srdceryvnými příběhy vážně nemocných lidí, kteří "právě díky tomu“, že lidé platí poplatky, budou mít nutné léky na léčbu své vážné choroby.
A navrch by přihodil osudy těch, kteří díky reformě, přesněji řečeno díky pětitisícovému limitu na doplatky, budou doplácet na své léky méně než doposud. A ušetří tak tisíce měsíčně.
To všechno však Tomáš Julínek neudělal.
Jen oznámil, že lidé budou muset začít platit. A že si mají odpustit pivo či dvojku vína, aby měli na poplatky. Chyba. I kdyby to byla stokrát pravda, tyto pravdy voliči jen velmi neradi poslouchají.
Jediná dobrá akvizice ministra tak byla angažovat coby svého mluvčího Tomáše Cikrta. Tento nesmírně schopný muž dokázal svému šéfovi zachránit kůži mnohokrát a vylepšit obraz reformy. Například v televizních vystoupeních, protože řečnění a jasná argumentace není zrovna ministrova parketa. Jenže zázraky nedokáže ani Cikrt. Tak se stalo, že Julínek zbytečně prohospodařil podporu veřejnosti pro své reformní cíle.
Chyba druhá: zákony na poslední chvíli
Je to paradox. Ač měla ODS v opozici osm let na to, aby se přichystala na své vládnutí, žádné návrhy klíčových zákonů jí v šuplíku v okamžiku volebního vítězství neležely. Ba co víc: ministr Tomáš Julínek měl dost co dělat, aby pro jejich přípravu vůbec sehnal schopné "dělníky práva“. Ztracený čas se však nedá u tak podstatných věcí jen tak dohonit.
Stalo se tedy, že ty nejdůležitější reformní zákony o transformaci zdravotních pojišťoven nejsou dobře připravené. A je jen dobře, že šly k ledu.
A to přesto, že jsme v polovině volebního období – což je pět minut po dvanácté pro zásadní změny, které by chtěla politická strana prosadit, aniž by si tím chtěla prohrát další volby.
Až do podzimních krajských voleb si tak teď zákony o pojišťovnách nikdo nedovolí vytáhnout. A pak? S největší pravděpodobností zůstanou u ledu dál.
. Zákony a proč se odkládajíZákony, které žijí Co se odkládá Proč se odkládají? |
Stačí se totiž jen podívat, kolik úsilí ODS stálo, aby vůbec prošly poplatky a aby je vlastní koaliční partneři nerozcupovali na prvočinitele. Za této politické situace není prakticky žádná šance, že by se podařilo zajistit podporu pro zákony, které mají tak razantně změnit tvář českého zdravotnictví a udělat ze zdravotních pojišťoven komerční subjekty.
Debata se povede nanejvýš o jednom ze tří odložených zákonů – o univerzitních nemocnicích. Jeho nejnovější verze je připravena, a to překvapivě ve formě, proti níž ani opozice, ani koaliční partneři nebudou moci nic namítnout. Julínkovi lidé s ní jen čekají na vhodnější čas.
Jediný, kdo stále věří tomu, že reforma jako celek není mrtvá, je sám Tomáš Julínek. "Já to nevnímám tak, že reforma spadla pod stůl. Beru to jako čas potřebný k odvrácení negativní kampaně. Rozhodně nehodlám nechat ty odložené zákony sešrotovat," říká odhodlaně.
Může to působit sympaticky, neboť ministr se tak staví do role kovboje, cválajícího prérií plnou nepřátelských domorodců s namířenými luky. Jenže Topolánkovi poradci si nad tím nejspíš postesknou: "Ach jo, chlapče, nevnímáš politickou realitu..."
Chyba třetí: volební výsledek
Pro reformu je klíčové ještě jedno datum: 3. června 2006. Ten den voliči České republiky rozhodli, že ODS jen velmi těsně vyhrála volby. Dá se téměř s jistotou říct, že takový volební výsledek by pohřbil jakékoliv reformní plány. S tak křehkou většinou se totiž v žádném případě nedá rozhodovat o zásadních změnách. Co se však Julínkovi nedá upřít, je fakt, že patří k nejpracovitějším ministrům zdravotnictví v orloji čtrnácti svých předchůdců. A ty reformní zákony, které se chystá předložit a které mají šanci, že projdou, ač je ministr sám za reformu nepovažuje, jsou důležité. A pro resort dost potřebné.
I když Tomáš Julínek zřejmě nebude mít v biografii napsáno "zavedl reformu zdravotnictví v Česku“, i tak zůstane jediným ministrem, který se nebál říct, že na zdraví je třeba si připlácet. A že ač se momentálně máme dobře a v systému peníze nechybějí, je jen otázkou času, kdy bude nutné reformu udělat. Už kvůli demografické křivce a hrozivému stárnutí obyvatel. A také zůstane jediným ministrem, který předložil jasnou vizi toho, co chce.
Je škoda, že Julínkova reforma nemá alternativu. Sociální demokracie nemá reálný plán, co si počít se zdravotnictvím. Předseda zdravotního výboru David Rath sice zveřejnil některé nápady v časopise České lékařské komory, ale spíš než o reformu jde o odborový plán, kterak lékařům přilepšit na mzdách.
