Zatímco první dveře je třeba rozrazit dokořán, ty druhé musíme otvírat opatrněji, s citem pro jiné právo: aby se nejosobnější zdravotní tajemství člověka nedostalo minutou smrti na veřejnou nástěnku.
Vědět, co si o mně zapisují lékaři do svých karet a počítačů, by měla být ta nejsamozřejmější věc na světě. Čert ví, proč dosud není. Jde o mé tělo, o mou duši, o mé nemoci. A lékaře si platíme ze svých daní.
Ani lékařův strach, že pacient neunese poznání, nemůže být překážkou. Můj je osud, má je volba: chci znát - nechci znát. Lékař není bůh ani rodič, aby dilema rozhodoval za své pacienty.
Ale aby se z mé dokumentace, sotva vypustím duši, stala čítanka pro druhé? Kdekdo nedávno soucítil s paní, která se léta nemůže dozvědět, nač přesně v nemocnici zemřel manžel.
Bariéra se jmenuje lékařské tajemství. Sami lékaři přitom uznávají, že podezírání, které z utajování vždy vyrůstá, jim jen škodí. Ale kdekdo také pochopí, že ani mrtvý neztrácí nárok na důstojnost a jeho tajemství by neměla být roztroubena po příbuzných, pokud nechtěl.
Tahle dvě výsostná práva rovná se jeden velký problém. Dá se však řešit a musí se řešit. Žijeme na počátku třetího tisíciletí, máme své soudy a pojistky na ochranu nejdůvěrnějších informací lze vymyslet.
Kdo z nás budoucích zemřelých je bude chtít použít, použije je. Ale: bude to rozhodnutí svobodného člověka, ne kohosi druhého za něj. Na ostatním nechť je pro blízké pozůstalé cedule: Přístupno.
