Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zdravě nekorektní filmy se promítají na rakouském festivalu Crossing Europe

  9:25aktualizováno  9:25
Na konci dubna se v rakouském Linci odehrál další ročník filmového festivalu Crossing Europe. Jeho dramaturgie je zdravě „vychýlená“ a leckterý z tam uvedených snímků by jistě našel diváky i v České republice. Přinášíme ohlédnutí za touto akcí.

Záběr z filmu Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch) | foto: www.crossingEurope.at

To, co řekl německý spisovatel Günter Grass v diskusi po zveřejnění své kontroverzní politické básně o jaderné mocnosti Izraeli, o Íránu a světovém míru, se týká i dnešního filmu. Báseň Co musí být řečeno nazvali novináři agresivním pamfletem a výkřikem zlosti proti Izraeli. Grass pak v diskusi poznamenal, že média v Německu reagují podobným způsobem a jsou do značné míry zglajšaltovaná. Kolem tohoto tvrzení se rozproudily další výměny názorů.

Günter Grass

Günter Grass

Současný evropský film určitě nemá nad sebou ideologický dozor nebo cenzuru - podobně jako ji nemá tisk. A přesto se naprostá většina takzvaných nezávislých evropských filmů  (tedy snímků s převážně uměleckými ambicemi)  navzájem do značné míry podobá. Je to vlastně totéž jako když  totožná  témata obíhají po různých médiích. V  převážně depresivním autorském filmu kolují bezmocní imigranti, narkomani nebo asociálové, agresivní otcové nebo zneužívaní dělníci z východní Evropy, Afriky a odjinud. Pokud evropský film mluví o přistěhovalcích a národnostních menšinách, tak většinou politicky korektně a s pseudohumanistickým étosem. Imigranti jsou líčeni jako oběti zlých poměrů. Festival Crossing Europe, který probíhá každoročně v Linci, se téhle politické korektnosti  a zglajšaltování snaží bránit.

Rasismus naruby

Ve švédsko-dánsko-francouzském filmu Play (Hra), který běžel na Crossing Europe, je jasně řečeno, že gang mladých afrických přistěhovalců v Göteborgu krade a šikanuje skupiny bílých dětí. Když si to otec jednoho okradeného dítěte jde s Afričanem vyřídit, přimíchá se do bitky na ulici aktivistka za lidská práva a vyčítá mu, že afričtí přistěhovalci mají mnohem horší podmínky než bílé děti, a proto musí být tolerováni. Otec se však nařčení z rasismu brání. „Pokud nemůžu imigranta kritizovat za to, že krade, je to rasismus naruby,“ říká.

Záběr z filmu Play, režie Ruben Östlund

Záběr z filmu Play, režie Ruben Östlund

Play, režírovaný Rubenem Östlundem, je jeden z mála filmů, který v tématu přistěhovalců není politicky korektní. Právě z politické korektnosti pramení dnešní zglajšaltovanost  evropského filmu: je velmi obtížně, ne-li nemožné zobrazit přistěhovalce jinak než jako oběť.  Možná právě proto, že Češi jsou na rasismus naruby tradičně alergičtí, vzniká v naší kinematografii minimum filmů o emigrantech. Domácí publikum by na ně patrně nešlo a úspěch v zahraničí by byl sporný. Téma běženců je pevně v rukou západoevropských filmařů, kteří toto téma politicky korektně vytěžují už patnáct let.

Outsider a úspěšná žena

I belgicko-švédský L'envahisseur (Vetřelec), který rovněž běžel na Crossing Europe, se snaží přestoupit hranice politické korektnosti. Vypráví o skupině černošských ilegálů, kteří makají a žijí v ubohých podmínkách (podobně jako šičky a stavební dělníci ve filmu Biutiful od Alejandra Gonzáleze  Iňárritu).

Belgický režisér Nicolas Provost zachycuje ve Vetřelci skupinu černošských dělníků na stavbě v Bruselu. Jeden z nich, Amadou, který se dostal do Belgie přes Itálii s pomocí překupníků, je nejen výkonný pracovník, ale má i velký herecký talent. Dovede být neodolatelný. Poctivě si odpracovává poplatek za ilegální vyvezení z Afriky. Jenže když vidí bezvýchodnost své situace, snaží se postavit na vlastní nohy. Ukradne svému zaměstnavateli slušné oblečení a začne si hrát na úspěšného podnikatele. Díky několika fíglům pronikne do vyšší společnosti. Na kongresu si vytipuje osamělou a úspěšnou ženu Agnes. Ta tu čeká, až její muž odpřednáší. Amadou získá její vizitku a posléze vstoupí do jejího života. Agnes se navzdory úspěchům ve víru byznysu totiž cítí osamělá. Amadou ji baví. Začne přespávat v exkluzivním loftovém bytě její firmy, ale dojede na svou neopatrnost.

Záběr z filmu Vetřelec

Záběr z filmu Vetřelec

Režisér se pohybuje na hraně politicky korektního sociálního dramatu. Jeho černošský hrdina sice krade, ale je svým způsobem charismatický. Ve srovnání se šéfem, krutým a nelidským obchodníkem s lidmi, který popíjí šampaňské v bazénu se svou asijskou milenkou, je běženec kladným hrdinou, byť „čistě“ fakticky to je bezskrupulózní podvodník. Většina západoevropských filmařů se neodváží zajít ani tak daleko. 

Podvratná témata

Festival byl založen roku 2004 - poté, co v předešlém roce skončila během masivních politických třenic Christine Dollhoferová  jako ředitelka festivalu rakouských filmů Diagonale ve Štýrském Hradci (a původní festivalový tým Diagonale se rozpadl). O rok později rozjela Dollhoferová novou akci v Linci. Město tehdy nemělo svůj filmový festival, takže podpora od města a od státu přišla poměrně snadno. Festival začal fungovat s nízkým budgetem 400 000 euro. Jeho zrodu napomohlo, že Linec se v té době získal titul Evropské město kultury 2009.

Christine Dollhoferová

Christine Dollhoferová

Inovativní a excentrické filmy, které měly své místo na Diagonale, Christine Dollhoferová  přenesla do Lince. Na Crossing Europe najdeme netypické debuty, díla ženských autorek, experimentální snímky na pomezí žánrů, snímky natočené v nezvyklých lokalitách či filmy ukazující obtíže přechodu z komunismu do kapitalismu. Typický titul festivalu Crossing Europe pojednává například o tom, zda používání chytrých telefonů skutečně usnadňuje komunikaci mezi lidmi. Festival letos zařadil novou sekci s názvem Animováno! V jejím rámci běžel i český Alois Nebel nebo rumunsko-polský film Crulic se skutečným příběhem muže, který po sporném odsouzení v Polsku zahájil tragickou hladovku.

Oblíbenou programovou sekcí festivalu jsou dokumenty o zvláštních nebo nehostinných místech planety jako jsou slumy jižní Afriky, dětské domovy, vězení pro imigranty čekajícími na přesun zpátky do vlasti nebo třeba milánské letiště Malpensa s  plejádou úředníků, tajných služeb a kontrolních kamer nebo španělská enkláva Melilla v Maroku, oddělená dvanáctikilometrovou betonovou zdí od ostatního kontinentu.

Milánské letiště Malpensa

Milánské letiště Malpensa

Zvláštní programová řada je pravidelně věnována „pracovním světům“, tedy zejména způsobu, jak moderní člověk přežívá v industriálním okolí  jako jsou plně automatizovaná jatka, továrny nebo kanceláře budoucnosti v coachingových a konzultačních agenturách, zaměřených na neustále rostoucí efektivitu pracovníků. Kontroverzní témata jako ilegální migrace, šití „značkových“ oděvů v Makedonii nebo čínské investice v Africe patří každoročně k diváckým hitům. Výsledkem je, že divák odchází z Crossing Europe s představou o demokracii fungující na poněkud jiných základech, než jsme zvyklí.  Ze 146 letos uvedených filmů byla minimálně polovina tematicky nebo stylisticky nezvyklá. 

Německý herec mezi duchy

Věřím, že programový tým Crossing Europe musel se zvláštním potěšením vybrat do hlavní soutěžní sekce osmdesátiminutový německý film Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch) v režii debutujícího Jana Zabeila (nar. 1981). Zatímco většina dnešních filmů jsou urbánní filmy z velkoměst, postavené na ruchu městského života, Zabeilův film je jejich naprostý protiklad. Neodehrává se dokonce ani na venkově, ale v neobyvatelné části Republiky Botswana. Jak řekne starý rybář německému turistovi, jehož doprovází do bažin v deltě řeky Okavango, „tady jsi na ostrově, tady to patří slonům, tady jsi v domě zvířat“. Zabeilův film má jen jednoho hrdinu. Je to mladý německý herec, který se snaží po smrti svého průvodce probít sám divočinou kolem řeky. Ve filmu nejsou téměř žádné dialogy. V době nemocné na přemíru slov, která nic neznamenají,  je to osvobozující pocit. Nikdo nemluví, nikdo nikoho nepoučuje, nikdo si nevylévá srdce ani nevytváří slovní šerosvit mezi pravdou a lží. Jen hrdina sám při svém bolestném putování občas neartikulovaně řve do nitra savany, když náhodou uvidí opuštěné chatky vystěhovaných domorodců.

Záběr z filmu Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch)

Záběr z filmu Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch)

Příběh je tu zhruba takový: naivní Němec tak kolem třicítky (hraje ho vycházející německá star Alexander Fehling) přijíždí terénním autem do delty Okavanga, aniž by bylo řečeno, jak se jmenuje, kde je a proč tam přijel. V období dešťů vytváří delta řeky obrovský mokřad. Auto nechá Němec na cestě a pokračuje se starým místním rybářem na vratké dřevěné kanoi po jednom z tisíců toků delty, které se později vsakují do pouště Kalahari. Rybáře paradoxně hraje místní křesťanský duchovní Sariqo Sakega. Film je opřen o mýty původního kmenového náboženství. Večer rybář rozdělá oheň, muži spolu krátce pohovoří a jdou spát. Ráno najde Němec svého průvodce mrtvého. Naloží ho na kanoi a snaží se najít cestu zpátky. Těžký náklad se mu však nepodaří dovézt k lidem, rybáře nakonec zabalí do igelitu a shodí do vody. Jediným trvalým zvukem, který slyšíme, je šplouchání vody a šustot rákosí, jak jim projíždí kanoe nebo jak se muž brodí. Občas zahlédneme nějaké zvíře nebo uslyšíme zasyčení hada, ale všechna nebezpečí přírody jsou znázorněna jen v očích, pohybech a mimice herce. Muž nemá s pobytem v divočině  zjevně žádné zkušenosti.

Záběr z filmu Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch)

Záběr z filmu Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch)

Nakonec se mu přece jen podaří najít obydlenou vesnici, ale obyvatelé jsou vůči němu podezřívaví. Je jim totiž jasné, že muž nemohl cestovat sám. Jeden z domorodců mluví trochu anglicky a seznámí Němce s místním animistickým mýtem. Jde o to, že člověk, který zemře a není pohřben, se změní v krokodýla a vrátí se zabít členy své rodiny, případně ty, kteří ho nepohřbili. Němec a mladý vesničan se pak vydají mrtvolu hledat. Na cestě se průvodce záhadně zastřelí a Němec si vezme jeho motorový člun. Nedokáže ale nastartovat. Následuje záběr na obrovské vodopády a teoreticky si tedy můžeme myslet, že Němec spadl i s člunem do vodopádu.

Dobrodružství v divočině

„Film natáčel tým čtyř lidí v místě vzdáleném asi šest hodin jízdy motorovým člunem od nejbližší civilizace,“ vysvětlil v Linci kameraman filmu Jakub Bejnarowicz. „Bydleli jsme ve stanech, každý z nás měl pro sebe dva čtvereční metry, jedli jsme hovězí a kukuřičné konzervy.“  Film je sice postaven na skutečném příběhu, který slyšel režisér filmu v době, kdy žil v Botswaně, ale žádný scénář neexistoval. „Měli jsme jen dvanáct stránek synopse, kterou jsme předložili producentům. Myšlenku jsme dál rozvíjeli na místě. Museli jsme často měnit plány, například když nám hroch zatarasil cestu a my nemohli pokračovat. Každý večer jsme rozdělávali oheň a rozhodovali se, jak se film bude odvíjet.“

Režisér snímku Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch) Jan

Režisér snímku Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch) Jan Zabeil a herec Alexander Fehling na festivalu v San Sebastianu

Režisér snímku Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch) Jan

Režisér snímku Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch) Jan Zabeil na festivalu v San Sebastianu

Celkové ladění filmu je poetické a impresionistické, nicméně zároveň obsahuje silné vnitřní drama, dané bojem o život. Motivace, proč se hrdina vydal na tak strastiplnou cestu, se nikdy nevysvětlí. Jde možná o snahu o jakési očištění, možná chce cíleně projít prožitkem existenciálního strachu. Příroda je obsažena v symfonii barev, například při soumraku. Film Řeka, který bývala člověkem stál směšných 120 000 ero. Hlavní část rozpočtu šla na lety do Afriky. Když film dostal loni na podzim na MFF v San Sebastianu finančně dotovanou cenu za režii, náklady na výrobu byly prakticky zaplaceny. 

Afrika místo Hollywoodu

Alexander Fehling (1981), jeden z nejtalentovanějších mladých německých herců, pokládal natáčení obtížného, do značné míry tajuplného filmu za součást své osobní historie. V roce 2009, kdy s Quentinem Tarantinem pracoval na Hanebných panchartech, i později, kdy byl na Berlinale 2011 vybrán do přehlídky největších mladých talentů (Shooting Stars), považoval za logickou svou další cestu do Hollywoodu. Tehdy hrál také v divadle Maxima Gorkého v Berlíně a daboval americké filmy. Zahrál si německého teroristu Andrease Baadera ve filmu Kdo, když ne my. Nic z toho ale Fehlinga zcela neuspokojovalo. Byl dobře zabezpečen, měl agenturu, která se o něho starala, přicházela mu jedna nabídka za druhou. Přesto ještě loni herec tvrdil, že vůbec neví, co bude dál dělat.

Alexander Fehling ve filmu Goethe!

Alexander Fehling ve filmu Goethe!

Fehlinga lákalo herectví od dětství. „Začal jsem hrát už v mateřské školce a pak ve dvanácti, třinácti letech v malé školní skupině herců, hrál jsem dokonce i na ulici. Moje rodina to nechápala, ale mě těšilo, že se člověk může stát v krátkém okamžiku někým jiným. Je to moment, kdy může na všechno ostatní zapomenout. Měl jsem hodně mimořádných příležitostí. Moje první divadlo byl princ ve Sněhurce a sedmi trpaslících, filmovou roli jsem měl třeba v Bouři Hanse Christiana Schmida, ale skutečně mimořádná byla spolupráce s Quentinem Tarantinem. Vážil jsem si také titulní role ve filmu Philippa Stölzla Goethe! Stölzl je skvělý režisér. Mám rád režiséry, kteří začínají od nuly, a já s nimi můžu od začátku rozvíjet jejich ideu.“ Možná právě tohle propojilo cestu Jana Zebeila a Alexandra Fehlinga  a vyslalo je na společné africké dobrodružství, na němž se Fehling stal hercem a scenáristou v divočině.

Těžko říct, co skupinu mladých tvůrců lákalo víc – největší vnitrozemská delta řeky na světě patřící mezi divy přírody, nebezpečné a dosud neprozkoumané bažiny, o nichž místní lidé tvrdí, že v nich žijí čarodějové a duchové. Možná je přitahovala složitá historie botswanského kmene Sanů, kteří byli v devadesátých letech z chráněného území delty řeky Okavango vyhnáni nebo snad příběh muže bez minulosti. Film Řeka, která bývala člověkem se letos stal příkladným reprezentantem Crossing Europe. Nejde dílo, jež by bylo typickým představitelem současné kinematografie.  Nicméně dokonale zapadl do dramaturgie festivalu.

Autor je publicista a programový spolupracovník MFF Bratislava 


Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.