A zní snad logicky, aby někdo, kdo musí povinně přispívat na své potenciální léčení, udělal všechno pro to, aby se nikdy léčit nemusel? To jsou přece z psychologického hlediska vyhozené peníze.
Jednoznačně tento spor vyřešit nelze, protože obě strany se mohou přebíjet stejně dobrými argumenty. Kuřákobijci řeknou, že kuřák ničí zdraví nejen sobě, ale také svému okolí.
Je pohromou zdravotní i estetickou. Od nepaměti všichni vědí, že kouření neprospívá. To jenom v zámoří lidé předstírají, že nic netušili, aby z tabákových firem dostali miliony jako odškodné.
Kuřákomilci budou kuřáky hájit s tím, že ve skutečnosti v této zemi nebude občana, který by nezatěžoval sebe i druhé nějakou neřestí. Což takhle potrestat všechny, kteří zamořují životní ovzduší auty bez katalyzátoru? Nebo jedlíky likvidující své srdce nadváhou?
Koneckonců víme, že stres také krátí život. Při dovedení restrikcí do důsledku by bylo správné nepřispívat na léčení nikomu, kdo si způsobil újmu neurotickým životním stylem. Bylo by to takové kladivo na podnikatele. Ať si své deprese a infarkty léčí za své. Každý tuší, jak to zní absurdně.
Bude vždy třeba kličkovat mezi extrémy. Tvrdě na kuřáky tam, kde ohrožují nebo obtěžují okolí. Upírat však někomu proplacení léčby, když na ni předtím třeba desetiletí přispíval, je hloupost. Všichni nějak hřešíme a všichni pořád přispíváme.
