I v předchozích desetiletích tato skutečnost vedle často zcela odlišných přístupů k existujícím problémům znatelně narušovala soudržnost a akceschopnost NATO.
V devadesátých letech minulého století, se snižování vojenských výdajů stalo všeobecným trendem i v USA. Přesto se i v tomto období stále prohlubovala propast mezi USA a jejich partnery v NATO, zejména v oblasti sofistikovaných technologií.
Požadavky na síly Aliance byly zcela odlišné než jsou dnes. NATO má dostatečný potenciál provádět akce podobné náletům na Jugoslávii, ale jeho připravenost a vybavenost na boj proti terorismu je nepoměrně nižší. Právě tato skutečnost je hlavním důvodem Robertsonových a Bushových snah přimět evropské členské státy ke změně postojů.
Je zřejmé, že evropské vlády jsou ve ztíženější pozici než Bushova administrativa. Ta v souvislosti s navýšením výdajů na obranu získala od americké veřejnosti jednoznačnou podporu. Situace v Evropě je diametrálně odlišná. Veřejnost často nechápe, či nedoceňuje význam transatlantických vazeb a hrozbu, kterou vnímají USA po 11. září jako velmi závažnou, západoevropská veřejnost bagatelizuje.
Modernizace ozbrojených sil evropských států je krokem zcela nezbytným k posílení akceschopnosti Aliance. Bez ní se NATO po svém rozšíření stane spíše diskusním klubem neschopným ovlivňovat bezpečnostní prostředí a rozšíří řady organizací, které nenaplnily očekávání, jež do nich byla vkládána. Bez existence silné Aliance navíc vzroste zranitelnost jednotlivých evropských států, protože kolektivní obrana je efektivnější než individuální.
23. května 2002 1:25
