Ahoj Vašku,
umělci jsou bordeláři. Vždycky všechno ztratí. Ale zase pak ty objevy! Pořád myslím na to, jak se musel cítit ten filmař, co v dědictví objevil “mexický kufřík”, krabici čtyř a půl tisíce negativů Roberta Capy, Chima a Gerdy Taro ze španělské občanské války, které Capa uklidil před nacisty tak dobře, že vypluly na světlo až v roce 1995 v Mexiku. Vystavují je teď tady v ICP - kontakty, fotky i časopisy, v nichž fotky vycházely.
K tomu tu mám pěknej citát: “Vyšli jsme z 50. let a to byla taková utažená doba. Myslím, že jsem začal fotit v reakci na to. ‘Proč nemůžeš ukázat všechno?’ V časopise Life byly skvělý fotoeseje, ale vždycky v určitý moment zabrzdily. Vždycky tam byla čára, za kterou nikdo dál nešel. To bylo prostě pravidlo. Pro mě pravidla neexistujou.” Říká to Larry Clark v Interview. A týž Clark loni vyhrabal film, který točil na 16mm kameru Bolex zároveň s tím, když fotil svojí klasiku Tulsa. Snads ho neviděl koncem loňského roku v rámci Clarkovy retrospektivy v Paříži, tam běžel vůbec poprvé.
Larry Clark: Z filmu Tulsa, 1968, záběr z projekčního sálu
Lásky jedné plavovlásky s amfetaminy
V roce 1971 na Tulsu nebyl nikdo připravenej. Něco o drogách a mládeži se přirozeně už vědělo, ale tyhle děti neměly úsměv od ucha k uchu a za ním gerberu a mír, ale v předloktí stříkačku se speedem a v ruce “stříkačku”, neboli kvér. Slovník nespisovné češtiny uvádí pro stříkačku i třetí význam, “sexuálně přitažlivá žena” (kdo tohle kdy používal?) a ty tam byly taky. Lásky jedné plavovlásky s amfetaminy a americkou vlajkou za zády - Tulsa je město na Středozápadě a to znamená pořádnej kus americany, včetně účesů a brejlí a la Roy Orbison.
O výstavěLarry Clark: Tulsa, 1968. |
Soubor jedenapadesáti černobílých fotek a tří přetištěných sekvencí z inkriminované šestnáctky vyšly jako útlá knížka v nakladatelství fotografa Ralpha Gibsona a pořád jsou tak otevřené a přímé, že dneska stejně jako před patnácti lety, kdy jsem je tak mohl vidět poprvé, mi je nepříjemně, když si je prohlížím. Diváka staví odpudivě blízko, nahota odhaluje až moc, rány se moc šklebí a všechno je to nebezpečně doopravdy. Současně fotkám zůstala veškerá mýtičnost a dekadentní romantika, která mě jako teenagera přitahovala. Nemůžu se dívat na fotku nahýho páru, holky klečící na klukovi, kterej jí píchá injekci do předloktí sklopenýho hned vedle zranitelně visících prsou, aniž bych viděl lyriku, něžnost a intimitu. Je to ta nevinnost, se kterou Clark hazarduje celou kariéru, ať už jako fotograf nebo jako filmař. Mládí, kůže a nože. Od třinácti asistoval mámě-komunální portrétistce a v některých obrazech z Tulsy zůstává konstruktérem krásných obrazů do rodinných alb - kdyby pásek s miminem na břiše na jedné z fotek zrovna nekouřil, což se v kontextu Tulsy zdá jako detail, mohl by viset v plakátové galerii sentimentálního porna bicepsů a prdýlek Anne Geddes a potomků Života Jana Saudka. A je to samozřejmě až ten běs okolo, co z nich dělá ty nejlepší fotky.
Larry Clark: Z filmu Tulsa, 1968
S Tulsou srovnatelná hladina syrovosti, destrukce a hořkosladké lidskosti ve fotce čeká snad už jenom v Ballad of Sexual Dependency od fotografky Nan Goldin. Ačkoli Clark inspiroval celou “školu” - kromě Goldin o něj můžeš klidně opřít Ariho Marcopoulose, Guse van Santa, Ryana McGinleyho, Dashe Snowa a celou tuhle poslední generaci dolního Manhattanu, Terryho Richardsona, Vice a všechny, co obdivují lidi bez perspektivy, a říká se, že i Taxikáře, Rumble Fish, Trainspotting - tak Larry Clark nikdy nebyl přehnaný krasomil a Tulsa si udržuje strohou a neuspořádanou kvalitu blesku z čistého dna. Napětí mezi citem pro styl a naturalismem, sexy jako zlomenina skejťáka, je ideální kombinace, jak udělat z unuděných feťáků tragické hrdiny a tak trochu kult, přestože - na rozdíl od pozdějších Clarkových knih, na které se musíš chodit dívat jako na vzácnost do knihoven - je Tulsa běžně v každém knihkupectví ve vydání z roku 2000. Clark by si tuhle intenzitu mohl nechat patentovat, ale kromě Kids, svého filmového debutu z roku 1995, ji nikde nevybalancoval tak dokonale jako v Tulse.
Larry Clark: Z filmu Tulsa, 1968
Píchají si a píchají
Dokument Tulsa, 1968 začíná jako každý Clarkův film, jen němě: nahý mladík v posteli, něco mezi Kevinem Costnerem a Melem Gibsonem, jakkoli je těžký se mezi ně vměstnat. Známe ho z knihy, jmenuje se Billy Mann. Oblíká se, češe natupírovanou vlnu, která mu ve spánku vůbec nezplihla, u televize nahřívá lžíci a šlehá si do paže. Teče mu krev. Plavovlásce dá zbytek, je těhotná, má o dvě čísla větší podprsenku a než vstane, on si stačí dát ještě jednu dávku. # (Střih přes koberec.) Dva chlápci se bavěj, přijde třetí, šlehají si, místo stahovací gumy si paže drží navzájem. V polo tričkách vypadají jak dopující Rod Laver. # Billy Mann v posteli s brunetou v natáčkách a spodním prádle, těhotná blondýna se stydí, přijde chlápek, šlehaj si. Blondýna nešťastně přihlíží. Chlapíkovi teče krev. # Billy Mann se češe. # Jiná blondýna spí v obýváku, lekla se, že ji natáčejí, schovává se. Šlehají si. # Hulej dýmku. # Kuchyň. Šlehaj si. # Policie prohledává vyrabovanou lékárnu. # Police vyvádí z domu cizí mladíky. # Jedou v kabrioletu, pijí a kouří. # Hispánec na návštěvě u holky s dítětem, je mladá a ustaraná, jdou spolu do postele. Souloží neohrabaně pod prostěradlem v jednom záběru, ona leží útrpně. # Známe z knihy: V obýváku někdo vytáhl pistoli, postrkujou se, není jasné, jak moc z legrace. Konec.
Larry Clark: Z filmu Tulsa, 1968
Pořád je v akci
Mezi Clarkovy největší životní úspěchy patří to, že se vůbec dožil své pařížské retrospektivy. Byl ve Vietnamu i ve vězení a vítězně vyšel i z vyššího vzdělání (Pozn. red: TAKHLE vyhlížel v roce 1973). V lednu mu bylo osmašedesát a pořád vymetá ulice, skateparky, hřiště a kluby. (Pozn. red.: Poslechnout si Larryho Clarka můžete TADY.) Naposledy s partou latino punkrockerů, kteří působí jako pěst na voko v Beverly Hills i ve svém gangsta ghettu, rok a půl skejtoval, než se rozhodl natočit o nich film Wassup Rockers, způlky dokument a způlky směsici žánrů včetně bláznivé komedie.
Šlehal pěkně od začátku, od šestnácti, tři roky, několikrát denně. Parta v Tulse je jeho parta - a Tulsa je jeho město. A v klidu a nespektakulárnosti každé fotky je to vidět. Focená v letech 1963, 1968 a 1971, Tulsa ukazuje rozklad v několika krátkých sekvencích. To, co v době vydání šokovalo především, nebylo World Press Photo klišé chudiny vyhnívajícího velkoměsta, lidí zřetelně oddělených od spořádaných občanů geograficky, rasově nebo sociálně, ale to, že jde o “jedny z nás”. Vcelku obyčejným bílým dětem z předměstí, se školou a zázemím, ve třetí třetině knihy hrozivě narostou vlasy, vousy, modřiny a monokly, a s nimi hádky a bitky, a na konci je většina z nich mrtvá, i s novorozencem.
Larry Clark: Z filmu Tulsa, 1968, záběr z projekčního sálu
Za tři dny bylo hotovo
Film, natáčený v roce 1968, je výsek z ještě relativně spořádané doby. Opakující se záběry aplikace, němé rozhovory a úprava čupřiny se můžou zdát otupující, ale pistolí se mává jen jednou. Blondýna je těhotná, ale zrovna si neaplikuje a dokonce se podíváme na výlet. Nikde prostřelená noha, bolest při vpichu do lýtka, pohřby a policejní informátoři.
Clark měl kameru poprvé v ruce a stříhal přímo v ní. Tulsu fotil osm let, na natáčení měl tři dny. I tak jasně poznáš balíček, který začal ve filmu rozbalovat o víc než pětadvacet let později: dlouhé detaily tváří mluvících mimo kameru (má pravidlo: najdi tu nejlepší kompozici a pak udělej krok dopředu nebo nasaď delší objektiv), absence silnějšího příběhu suplovaná portrétem většinou nekompatibilní skupiny. Nazí kluci se válejí v posteli, rozhánějí lhostejnost sexem, hovorem s kámoši, jízdou a roztodivnými substancemi od všudypřítomného piva po intravenózu. Odevzdané holky se nechávají píchat, jediný způsob, jak můžou být akceptovány. Pak to všechno špatně dopadne.
Larry Clark: Z filmu Tulsa, 1968
Na Tulse-filmu je nejtemnější vytrženost ze souvislosti s okolím, i kdyby se mělo před ním unikat nebo ho popírat. Většina hodinového materiálu se věcně a bez dramatu odvíjí v izolaci, v repetici šlehání si mezi bezcharakterními stěnami “motelových” pokojů, kde nejsilnější náznak vzájemnosti představuje přátelské přiškrcení žíly. Hipsterským obsazením, klaustrofobií a minimálním dějem připomíná materiál Jarmushův film Stranger Than Paradise, ovšem zbavený humoru a lehkosti, nebo spíš bonus na jeho DVD: několik dokumentárních minut, které natočil režisérův bratr, většinou záběry titěrného štábu v péřovkách poskakujícího kolem auta, vedoucí němé hovory s párou u pusy. Promítání v americké galerii Clarkově Tulse, 1968 projde, protože - stejně jako fotky z Tulsy - má větší ambice v umění, než v dokumentu. Ale nejlíp nejlíp tomu filmu bude na disku s dalším knižním vydáním Tulsy, Je dobře, že Tulsa je hlavně kniha a ne pouze tenhle film.
Takže na závěr jedno memento. Zbraně, sex a účesy. Drogy, kabriolety, mládí. Všechno dobrý. Ale samo o sobě to nestačí. To ví i Radek John.
Tvůj nanoru
x x x
A tady jedno malé redakční P.S. s obrazovým odkazem na dva v úvodu zmíněné, u nás promítané filmy:
Obal českého vydání filmu Ken Park na DVD
Z Clarkova filmu Kids, rok 1995
