Akce, na kterou dorazily přes čtyři desítky novinářů z nejrůznějších médií, je v Česku ojedinělá, dosud žádná podobná nebyla. "Chceme, aby všichni viděli, co to s člověkem udělá, když ho přejede vlak," vysvětluje při cestě do Velimi - jak jinak než po železnici - mluvčí Českých drah Ondřej Kubala.
Je to totiž paradoxní, ale Češi na přejezdech jezdit neumějí. Nejvíce lidí totiž umírá tam, kde jsou zabezpečené výstražnými světly - téměř polovina. A to i přesto, že takových přejezdů je jen asi čtvrtina z celkového počtu.
Životů, které za rok zbytečně vyhasnou na kolejích, jsou desítky. Aby nám cesta do Velimi rychleji uběhla, promítají nám pořadatelé grafy nehodovosti i fotografie z konkrétních případů.
"Tenhle řidič předjel kolonu čtyř aut na přejezdu s voláním 'celý den je to rozbitý', vjel přímo pod vlak a byl na místě mrtvý," říká k fotce vlakem slisované vínové felicie Milan Mašek z plzeňské sekce Drážní inspekce.
Pořadatelé promítají další fotky. Na plátně vidíme baterkami osvětlenou scénu, v níž vedle kolejí leží - citlivější povahy prominou - kus zakrváceného masa. "Tahle paní vyskočila z vlaku, protože zapomněla vystoupit. Jel rychlostí 45 kilometrů v hodině."
TESTOVACÍ OKRUH U VELIMIŽelezniční testovací okruh u Velimi je jediné místo v Česku, kde je možné jezdit - a kde se jezdí - rychlostí 200 kilometrů v hodině. Spektrem trakčních systémů, délkou 13 kilometrů a povolenou rychlostí je unikátní i v měřítku Evropy, proto zde testují vlaky například i Italové, Němci nebo Francouzi. Okruh je velmi vytížený, testuje se tu na dvě směny a někdy se jezdí i o víkendech. Myšlenka na okruh začala nabývat reálných obrysů v roce 1959, v provozu je od roku 1963. Později přibyl ještě menší okruh o délce čtyř kilometrů. Areál se rozvíjí, v roce 1997 začala fungovat nová zkušební hala. |
Přátelé, polezte z těch kolejí!
Do Velimi přijíždíme bez nehody. Mluvčí Kubala a jeho kolega Zdeněk Neusar z Drážní inspekce si oblékají reflexní vesty, ukázky mohou začít. Zajímavá je skupina kolegů, která na místo prvního testu pochoduje po pražcích. "Přátelé, polezte z těch kolejí," nabádá je Kubala. Poslechnou.
Bílá polystyrenová figurína - také v reflexní vestě - je vysoká asi 170 centimetrů. Stojí mezi kolejnicemi, orientovaná čelem k přijíždějícímu vlaku. Nad tratí se tetelí horký vzduch, který prořízne siréna blížícího se vlaku.
Z pravé zatáčky vyjíždí vlak rychlostí osmdesát kilometrů, začne brzdit, ale marně. Demolovaná postava mizí pod koly, nacházíme ji s utrženou hlavou. Od okamžiku, kdy strojvedoucí spatřil figurínu, do nárazu uplynulo asi osmnáct sekund. Napočítal jsem dalších deset, než vlak zastavil.
O poznání horší to je při dalších testech v rychlosti 120 kilometrů v hodině. Figurína je roztahaná na stometrové vzdálenosti a rozbitá na malé kousky. "Takhle v reálu dopadne tělo," glosuje to suše Kubala. "Pozor, vlak!" volá o pár minut později. Při stošedesátce souprava doslova proletí pár metrů od nás. Podvědomě uděláme krok zpět.
"Brzdil vůbec?" ptá se s úsměvem Jaroslav Grim z Výzkumného železničního ústavu. Brzdil, co to šlo, i tak zastavil kdesi v dálce. Muži v oranžových vestách sbírají do plastového pytle kousky polystyrenu, hlava odlétla kamsi do dálky.
JAK RYCHLE ZASTAVÍ VLAKSouprava Regionova, 50 cestujících, 44 tun Rychlík, 9 vagonů, 400 cestujících, 374 tun Nákladní vlak, 25 vagonů se štěrkem, 2 000 tun
|
Vyvrcholení dopoledne plného ukázek na papíře vypadá nejdramatičtěji. Lokomotiva se s námi rozjede na 160 kilometrů v hodině, pro co nejreálnější simulaci dostaneme do rukou kelímky s vodou.
"Bez ohlášení zaktivuje strojvedoucí rychlobrzdu. Sedejte si raději proti směru jízdy," radí Kubala. Jindy ve vlaku sedávám podle Kubalovy rady, tentokrát ne. Sedačka proti mně je prázdná.
Nudné brzdění? To je právě ta hrůza
Uháníme stošedesátkou, o 35 kilometrů v hodině víc než vlak u Studénky, v němž po nárazu do spadlého mostu zemřelo sedm lidí.
Jezírka vedle trati vypadají legračně šikmo - svištíme totiž klopenou zatáčkou. Ale ono to vlastně poznat nebylo. Stovky tun železa se daly do brzdění a vlak po chvíli prostě zastavil, aniž by někdo vylil kapku vody z kelímku.
Kolegové novináři si uvolněně povídají, je poznat, že "čekali víc". Třeba pendolino brzdí s magnetickými brzdami o dost akčněji. Jenže o tom to tady dnes vlastně celé bylo. Už chápu, proč se strojvedoucí z Vraňan, kde smetl na přejezdu auto, duševně zhroutil a do roka zemřel. A přitom to nebyla nehoda, ale pojistný podvod. - o srážce u Vraňan čtěte zde
Ujeli jsme stovky metrů, na kterých jsme - teoreticky - mohli tlačit auto na náraznících stejně jako býk neúspěšného toreadora na rozích. Nebo zabít nepozorné chodce. Bez možnosti neštěstí odvrátit. Ne všechny hlavy totiž jsou z polystyrenu.
