Ale interiér tohoto odsvěceného kostela je němým svědectvím o lidech, kteří nejenže ztratili Boha, ale ještě se k tomu hrdě hlásili - oltářní sochy jsou omlácené, jednomu z andělů chybí ruka a z hlavy mu zbylo pouze torzo tváře, velký nástěnný obraz je na mnoha místech proražen a potrhán, pohledy do pootevřených dveří pod střechou, jimiž lze zahlédnout krovy, jsou skličující - nic než rozpad...
Nicméně je třeba říct, že tato devastace není dílem nynějších let, nýbrž výsledkem buranství desetiletí dávnějších. Již bezmála dvě desetiletí se v odsvěceném chrámu konají výstavy a setkání. Nynější expozice se jmenuje Věčná pomíjivost a s interiérem kostela Zvěstování Panny Marie souzní nejen titulem, ale i náplní. O tu se koncepcí a výběrem exponátů postaral v Česku působící kurátor britského původu Richard Drury (1967). Vybíral díla od členů Umělecké besedy (UB), volného sdružení výtvarníků (ale nejen jich), které existuje od roku 1863, ovšem s průrvami danými politikou, ač UB o ni primárně nikdy nešlo - po přidušení v padesátých letech minulého století byla Umělecká beseda roku 1972 úplně zrušena. O osmnáct let později, jakmile se naskytla možnost, činnost obnovila a dnes svoji existenci dává na vědomí právě a především občasnými výstavami.
Drobná rehabilitace Olbrama Zoubka
K účasti na akci v litoměřickém chrámu však Richard Drury kromě třiceti členů Výtvarného odboru Umělecké besedy přizval i osm dalších tvůrců, stojících mimo ni. Účel jejich hostování je zřejmý: kurátor chtěl s prostorem chrámu vést dialog tak, jak nejlépe uměl, a získal-li dojem, že určité dílo, o jehož existenci a dostupnosti věděl, by se do konceptu výstavy hodilo, "vypůjčil" si je. Zamýšlel vyjádřit "kontemplativní vědomí o zranitelnosti a nestálosti, které spolu tvoří nejhlubší základ přírody i lidského života v jejich 'věčné pomíjivosti'". Taková slova mohou znít poněkud nadneseně či abstraktně, ale v chrámu samotném se zhmotňují zcela organicky a uvěřitelně; anebo ještě jinak: nemusíte nutně znát kurátorova slova, visící u vchodu do výstavy, a přesto v kostele dobře vnímáte, že tady "o něco jde". Litoměřická Věčná pomíjivost je z těch šťastných sestav, jichž se účastní i autoři, kteří v uměleckém světě až tolik neznamenají, ale díky kurátorově citu se "svezou" s tvůrci nespornějšími a s nosností konceptu. Výsledkem je jedinečné setkání a radost, že výstava "hraje".
O výstavěUmělecká beseda - Věčná pomíjivost. Koncepce a výběr exponátů Richard Drury, kurátor za SGVU Jan Štíbr, realizace Josef Koupý a Alena Beránková. Otevřeno denně kromě pondělí od 11 do 17 hodin v prostorách bývalého jezuitského kostela Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích; výstava trvá do 27. září 2009. |
V galeriích "to" netepe
Před necelými dvěma měsíci jsem na tomto místě psal o povedené kolektivní výstavě Čtrnáct S v pražském centru současného umění DOX.
Sestava Richarda Druryho není tak vzájemně vyladěná i divácky dráždivá a výrazově rozrůzněná, jako byla kolekce Čtrnáct S, což je ovšem mimo jiné dáno i chrámovým prostředím. Avšak v jednom podstatném momentu se obě expozice protínají: totiž v nepřímém poukázání na to, že umění se v jeho nejvlastnějším smyslu asi lépe daří mimo specializované a ve všech směrech již zajištěné galerie, v nichž se díla vesměs jen ukazují, avšak vlastně nežijí. Galerie, to jsou jen jakési dětské domovy, náhradní příbytky. Kdežto takzvané nestandardní prostory, například "vybydlený" chrám, často učiní umění přirozenější součástí života, "náhle" obrazy, sochy či fotografie dokážou být divákovi důvěrnějšími společníky. V aktuální tuzemské situaci současného výtvarného umění, situaci bohužel aktuální již dlouhá léta, kdy návštěvnost je setrvale slabá a pozornost médií vůči výtvarnému umění velice chladná, jsou výstavy typu Věčná pomíjivost dvojnásob důležité.
Místo, které hodně zažiloNa místě jezuitské koleje s kostelem Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích se předtím nacházel křižovnický špitál, vzniklý v polovině 13. století u kostela Panny Marie. Ten byl zřejmě součástí dvorce později blahoslaveného Hroznaty v předpolí pozdějšího královského města. Od husitských válek kostel i špitál spravovalo město, po roce 1549 zde sídlila latinská škola. Po příchodu jezuitů do Litoměřic roku 1629 jim starý kostel a škola posloužily za provizorní působiště. Po skončení třicetileté války (1648) a shromáždění potřebných prostředků začali jezuité roku 1649 přestavovat gymnázium, roku 1654 stavět kolej a od roku 1701 nový kostel, nejmohutnější litoměřickou barokní novostavbu se dvěma věžemi v průčelí; v interiéru chrámu se nacházejí monumentální fresky připisované J. Hiebelovi. Prvním stavitelem litoměřického svatostánku byl Giulio Broggio (1648-1703), ve stavbě pak pokračoval jeho syn Octavio (Oktavian) Broggio (1670-1742); stavba byla dokončena v roce 1731. Stavební aktivita v areálu ovšem skončila až roku 1770, a to dostavbou jižní části koleje na místě roku 1759 strženého starého kostela. Po zrušení Tovaryšstva Ježíšova roku 1773 areál sloužil různým účelům, v letech 1810–1950 zde sídlil seminář. Po poškození při bezdůvodném sovětském bombardování 8. května 1945 zanikla (roku 1947) budova gymnázia. V koleji se usídlila strojně početní stanice ČSD, kostel sloužil jako dílny zdejší galerie. Stavby prošly opravami v 80. a 90. letech 20. století, kostel je dnes přístupný, v koleji sídlí kanceláře stavební firmy. |
Vystavující umělciVojtěch Aubrecht (1976) |
