Jsme-li u kulatých čísel - za posledních deset let se v resortu kromě ministrů nic zásadního nezměnilo.
Dluhy straší dál, vlády znovu a znovu akutně vymýšlejí, kdo je zaplatí. A jako obvykle to bývá stát (nyní i kraje), potažmo daňový poplatník. Politické svědomí se utiší větičkou, že lidé zdravotní péči stejně vyčerpali a že by se, nebýt žití na dluh, nedostalo pacientům komfortu, na jaký si zvykli.
I tentokrát se to tedy se zadluženými lékárnami, ordinacemi, pojišťovnami nějak "skoulí", peníze se někde vyškrabou, dluhy vhodí do konsolidační agentury, jen aby volič-pacient nebyl přespříliš dotčen.
A hurá, jedeme dál k dalším dluhům a k dalšímu ministrovi, který má reformních plánů plný šuplík či hlavu, ne však politickou podporu. V šuplíku či hlavě také zůstanou (až na drobná vylepšení v mezích mírného pokroku) uloženy do slavnostní inaugurace nového ministra.
Po letité zkušenosti s tímto zdravotnickým "perpetuem mobile" už málokoho vystraší varovná slova ministryně Součkové, že její resort je Titanic a potápí se. "To by přece žádná vláda nedopustila," vzdychnou vědoucně příznivci i odpůrci věčného doplácení zdravotních dluhů.
Málokterá strana je pak svolná být tou, která zatřese starými jistotami a vezme na sebe riziko voličského zatracení. Radši přispěchá s další várkou státních peněz - nesahá přece do své stranické, ale do naší společné kapsy.
Málokterý volič si tudíž opravdu dokáže představit, že by se ordinace na delší dobu zavřely, lékárny zbankrotovaly a lékaři odešli do světa. Proč také? Žádný politik to nedovolí, zato každý dovolí sekat dluhy. A dokud neumřeme, budou to tak dělat dál... Anebo se stane zázrak?
