Právě probíhá dlouho odkládaný sjezd severokorejské vládnoucí Strany práce a nadešel v čase silných pnutí mezi Severní Koreou a mezinárodním společenstvím. Všeobecně se očekává, že Kim Čong-un, třetí syn Kim Čong-ila, bude jmenován na některý z klíčových postů a veřejně prohlášen za následníka svého otce. Objevují se také náznaky, že se chystá rošáda na významných funkcích ve straně, aby předpokládanému dědici umožnila vybudovat novou mocenskou základnu.
Vůdce KLDR Kim Čong-il na návštěvě Číny (3. května 2010)
Ať už se stane cokoli a novým vůdcem bude kdokoli, Severní Koreu se vší pravděpodobností čeká vratká budoucnost. Cena za udržování vnitrostátního pořádku nadále poroste, jelikož nový vůdce bude kvůli vadám v základech systému nucen čelit neúprosným novým těžkostem. Zodpovědnost za zvládání této potenciální nestability navíc sahá daleko za vedení země v Pchjongjangu.
Na nepevnost Severní Koreje poukazuje skutečnost, že i tak významná událost, jako je sjezd Strany práce, který se koná poprvé po třiceti letech, byla počátkem září nenadále odročena. Jedním důvodem k odkladu mohl být rozkol uvnitř vládnoucí elity, již samotný "drahý vůdce" Kim Čong-il už nedokáže řídit tak účinně jako dřív. Mnohem rychleji, než odhadují pozorovatelé zvenčí, se navíc mohly zhoršit Kimovy zdravotní problémy, což by dále situaci komplikovalo.
Obraz "Společně na cestě lidu" na výstavě severokorejské propagandy ve Vídni
"Co je moc, to je moc," pronesl nedávno na adresu pravděpodobného nástupnictví Kim Čong-una severokorejský státní úředník středně vysokého postavení v soukromém rozhovoru s jihokorejským návštěvníkem Pchjongjangu. I obyčejní Severokorejci se na toto následnictví zjevně dívají jinak než na přesun moci v době, kdy Kim Čong-il zdědil moc po svém otci Kim Ir-senovi.
Navíc neexistuje naděje, že by nový vůdce, ať už se jím stane kdokoli, získal chvilku oddechu, aby si vybudoval nespornou moc, vzhledem k naprostému stavu rozkladu ekonomiky, jak doložil nevydařený loňský pokus o měnovou reformu. Režim je vystaven sílícímu tlaku lidí na dně severokorejské společnosti a uvědomuje si vlastní neschopnost situaci řešit. Vůbec poprvé se například severokorejský předseda vlády veřejně omluvil za chybnou politiku – za krach redenominace měny.
Jihokorejská korveta Čchonan, kterou potopilo torpédo KLDR (20. května 2010)
Vývoj vztahu mezi severokorejským lidem a jeho vládci se totiž podle všeho zásadně mění. Jedním znepokojivým aspektem tohoto posunu je, že se nový vůdce může cítit nucen častěji se uchylovat k hrubé síle, aby odpor lidu potlačil. Dále se severokorejští předáci, jejichž sebevědomí posílilo vlastnictví jaderných zbraní, mohou v časech domácích těžkostí a diplomatické izolace snažit odvést pozornost veřejnosti od problémů pomocí troufalých a potenciálně ničivých činů v zahraničí. Temným znamením budoucnosti může být letošní útok na jihokorejskou námořní loď Čcho-nan.
Severokorejská hrozba dnes skutečně plyne spíš z vnitřní slabosti režimu než z jeho agresivního postoje navenek – to druhé je vystrašená reakce úřadů na to prvé. Mezinárodní snahy se však bohužel doposavad snažily spíš zmírňovat symptomy než léčit nemoc, která je vyvolává. Samozřejmě že kvůli tlaku na severokorejskou vládu, aby se vzdala jaderného potenciálu, by současné mezinárodní hospodářské sankce, které se zaměřují na výrobky s vazbou na zbraně hromadného ničení a na luxusní zboží, měly přetrvat. Zároveň by však mezinárodní společenství mělo klást větší důraz na politiky, jejichž cílem je přimět Severní Koreu ke spuštění seriózní hospodářské reformy. V době zesílených pnutí mezi Severní Koreou, Jižní Koreou a Spojenými státy se uskutečňování takové politiky může jevit jako nemožné. Přesto však lze plán mírové transformace sestavit.
Severní Korea
Pokud třeba Severní Korea projeví ochotu dodržovat mezinárodní normy ekonomického chování, mohla by dostat pozvání do Mezinárodního měnového fondu. Západní vlády by také mohly povolit, aby dobročinné nadace poskytovaly severokorejským funkcionářům či studentům stipendia, která by jim umožnila studovat v zahraničí a naučit se řídit tržní hospodářství. Jistěže, veškerá pomoc ve prospěch Severní Koreje by se musela bedlivě sledovat, aby se předešlo jejímu převodu na vojenské či jiné politické účely. Zkušebním zavedením tohoto přístupu a otestováním vůle režimu k reformám by mezinárodní společenství nic neztratilo. Ostatně po nedávném měnovém fiasku jsou možná severokorejští představitelé přístupnější hospodářské reformě víc než kdy dřív. Takový přístup je rovněž v souladu s politikou Číny, spočívající v tlaku na Severní Koreu, aby zavedla její model hospodářské reformy.
Američané vedou zajaté Korejce. (září 1950)
Pochopitelně že severokorejský režim není jedinou překážkou mezinárodního angažmá. Konzervativci ve Spojených státech i v Jižní Koreji tvrdí, že dřív než dojde na jakoukoli nabídku hospodářské pomoci, Severní Korea musí nejprve vykročit směrem k likvidaci jaderných zbraní. Jenže neexistuje žádný důvod, proč by mezinárodní snahy usilující o denuklearizaci Severní Koreje musely předcházet politikám zaměřeným na vyvolání vnitrostátní reformy. Nic nás nenutí k domněnce, že tyto cíle nelze prosazovat zároveň. Právě naopak, získat souhlas Severní Koreje s odstraněním jaderných zbraní může být bez dalekosáhlé domácí změny nemožné.
Uplynulá dvě desetiletí ukázala, že "politicky korektní" rozhodnutí nepřinášejí "správné" výsledky, a to ani v dlouhodobém horizontu. Zatímco si Severní Korea chystá nového vůdce, svět si musí nachystat novou politiku vůči Severní Koreji.
Jun Jong-kwan, ministr zahraničí Jižní Koreje v letech 2003-2004, vyučuje v současnosti mezinárodní vztahy na Soulské národní univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2010. Z angličtiny přeložil David Daduč, titulek je redakční.
