"Kontrolní komise zjistila, že nemají prakticky žádný výcvik. Sebeobranu dělali jen ve škole, než nastoupili do služby. Pak už záleželo jenom na nich, zda sportují nebo ne," vysvětluje místostarosta a ředitel městské policie v jedné osobě, jak se strážníci k tréninku po jeho jmenování do funkce dostali.
Když městská rada zvažovala, jak zdokonalit sebeobranu policistů, nebylo o čem přemýšlet. "Judo dělám dvacet let," říká Dalibor Kubů. Zatímco jindy strážníci musí zvažovat, co si vůči nadřízenému mohou dovolit, v tělocvičně jdou zábrany stranou. "Samozřejmě, když na to mám, tak s ním třísknu o zem," říká strážnice Jitka Doubková.
Příliš často se jí to však nepodaří. "Zatím se s ním v žádném případě nemohu srovnávat. Jsem úplný začátečník," přiznává žena, že v přímém souboji má místostarosta stále navrch. Výcvik strážníků není žádná formalita. "Boje jsou tak intenzivní, že už jsem se stačil zranit. Natrhnul jsem si břišní sval," směje se velitel domažlických strážníků Bohumil Perlovský.
"Občas někoho něco zabolí, ale to je běžné," popisuje intenzitu výcviku s nadhledem místostarosta Dalibor Kubů. "Musím přiznat, že v posledních letech jsem i já výcvik zanedbával. Do tělocvičny jsem se dostal tak jednou týdně, a to ještě ne vždy. Díky strážníkům se judu zase věnuji o něco více," přiznává místostarosta, že ho funkce instruktora přiměla k častější návštěvě tělocvičny.
Strážníky si jako žáky nemůže vynachválit. "Berou výcvik hodně poctivě. Jsou to dobří žáci, kteří nic neberou na lehkou váhu. Jsem sice jejich nadřízený, ale v tělocvičně mě berou tak, jako bych byl jedním z nich. A nic mi neodpustí," dodává místostarosta a judista Dalibor Kubů.
