Václav Klaus: Maastrichtská smlouva přehodila výhybku od integrace suverénních států k nadnárodnímu svazku

Václav Klaus: Maastrichtská smlouva přehodila výhybku od integrace suverénních států k nadnárodnímu svazku | foto: David Port, MF DNES

Zastavme slévání Evropy kvalitní ústavou

  • 25
Diskuse o evropské ústavě nabývá nové dynamiky. Jedna z nejvíce evropeistických zemí, Německo (vědoma si své historické odpovědnosti), se na půl roku dostala do čela Evropské unie. Tato země má v čele političku ze své nejvíce evropeistické strany, z křesťanskodemokratické CDU.

Není divu, že se kancléřka Merkelová pokouší něco udělat. Pokusme se to uvést do potřebných kontextů.

Evropeisté již padesát let - od Římských dohod z března 1957 (a leckteří z nich ještě déle) - chtějí "ever-closer Europe", tedy stále těsnější, stále propojenější, stále více jednotnou, stále více "harmonizovanou" a "standardizovanou", stále více shora řízenou, regulovanou a koordinovanou Evropu, ve které by základní jednotkou nebyl historicky vzniklý národní (nebo kolem dominantního národa vzniklý) stát, ale supranacionální evropská organizace (dnes ve verzi Evropské unie).

V posledních stoletích obvyklý evropský model "občanstát", který na našem kontinentě umožnil vznik demokracie a občanských práv, by měl ustoupit ve prospěch modelu "člověk-nadstátní orgán", který demokracii a občanská práva zařídit nemůže, protože míří k postdemokracii a lidským právům. To je zcela odlišný model společenského uspořádání a politického systému, než na jaký jsme zvyklí.

Mlčící většina občanů jednotlivých evropských zemí, málo hlasitá, málo artikulovaná, zcela podceňující probíhající změny (protože formální fasáda státu ještě existuje, i když už je vnitřek zásadně přestavěn) dosud nepředložila jasnou a srozumitelnou alternativu. Ta nemůže být ničím jiným než na mezivládní bázi postavenou přátelskou, vzájemně výhodnou spoluprací evropských států (proto moje již dva roky stará myšlenka OES neboli Organizace evropských států).

V dnešní Evropě bohužel dochází k téměř učebnicovému jevu: malá, organizovaná, velmi silně motivovaná skupina evropeistů vítězí nad stamiliony lidí, kteří se stále ještě domnívají, že o nic zásadního vlastně nejde. Výsledkem je dnešní Unie.

Proces prohlubování integrace probíhá pomalu, po malých krůčcích, proto téměř nepozorovaně, po celých uplynulých padesát let. Věci původně zcela a výlučně v kompetenci států se nejdříve stávají "kompetencí sdílenou", aby se následně staly "kompetencí unijní".

Tento proces, který jsem jednou v Bruselu nazval "plíživou unifikací", což vedlo k vášnivé debatě v české Poslanecké sněmovně, má nepochybně svá zrychlení a skoky vpřed i své zastávky a zpomalení, ale žádné skutečné brzdy a bariéry nemá.

Výsledkem je to, že i bývalý německý prezident (a člen německého Ústavního soudu) Roman Herzog ve svém článku ve Welt am Sonntag z 15. ledna říká, že osmdesát procent veškeré německé legislativy přichází dnes z Bruselu. Lidé v Evropě to nevědí. Občas však dojde nejen k plížení, ale i k velkému skoku vpřed.

Nejznámějším příkladem v dohlédnutelné minulosti je maastrichtská smlouva z roku 1992, která zásadním způsobem přehodila výhybku od integrace suverénních států k nadnárodnímu svazku. Pro ty méně zasvěcené připomínám, že i navenek došlo ke změně v názvu od ES (Evropských společenstev) k EU (Evropské unii).

Kdo tyto symbolické věci podceňuje, měl by si vzpomenout na naši nechvalně proslulou pomlčkovou válku, kdy šlo o to, jestli se budeme jmenovat republika Československá, nebo Česko-Slovenská. Důsledky této zdánlivě nevinné věci všichni známe a já dodávám, že jsem se právě při pozorování tohoto sporu (počátkem roku 1990) začal prvně v životě obávat o společný stát.

Smlouva, tentokráte nikoli spojená s nějakým místem, ale o ústavě pro Evropu, není ničím jiným než pokusem evropeistů o podobný skok vpřed. Je paradoxní, že práce na ní byly spuštěny takzvanou Laekenskou deklarací, která říkala: V něčem jděme dále, v něčem naopak zpátky. Vzniklý text byl zcela jednoznačný a jednosměrný. Bylo to jen a jedině "více a dále", a "blíže a těsněji".

Otázkou je, zda rozumná cesta do budoucna vede přes každodenní snahu o blokování plíživé unifikace, za našimi zády nepřetržitě prováděné evropskými politiky a úředníky, nebo zda je možné jednou provždy (či aspoň nadlouho) definovat optimální rozdělení národního (státního), sdíleného a unijního (komunitárního) formou nějakého dokumentu, který se může a nemusí jmenovat ústava.

Krátkodobá minimalizace ztrát plynoucích z prohry vede k cestě první. Druhá cesta, sázka na riskování, plynoucí z dnešního velkého předefinovávání kompetencí a metod spolupráce, je odvážná.

Dá se v ní více vyhrát, ale i více prohrát. Přesto jsem pro cestu druhou. Tento dokument by ale musel být úplně jiný než ten, který zamítla referenda ve Francii a Holandsku.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video