Pravicoví politici z Flander a Valonska sice v červnových volbách zvítězili, ale dosud se nebyli schopni dohodnout na složení nové centrální vlády. Nic nepomohla ani intervence krále Alberta II.
S Tomem jsme seděli v typické bruselské hospůdce. Nezdál se nijak zachmuřen. Jako kdyby rok za rokem sílící nezávislost obou regionů postupně odplavila zbytky národní sounáležitosti. "Je to moje země, narodil jsem se tu, ale pokud by mělo to hádání trvat donekonečna, pak se raději rozdělme," říká mladík rezignovaně.
Snad nikdy předtím nebyla diskuze na téma rozdělení Belgie tak živá jako v tyto dny. Podle posledního průzkumu až 43 procent lidí ve Flandrech je pro rozdělení. Separatistické nálady stoupají i v jindy spíše probelgičtějším Valonsku, kde každý pátý věří, že rozvod by byl prospěšný.
"Je čas říci Belgii sbohem. Je čas na sametový rozvod," prohlásil šéf nacionalistického Vlámského zájmu Filip Dewinter v jasné narážce na poklidný rozpad Československa v roce 1993.
Jistě, lze namítnout, že s Dewinterovou stranou ostatní politici, z nichž nikdo zatím otevřeně po rozpadu nevolá, odmítají spolupracovat. Jenže Vlámský zájem má silnou pozici ve vlámském parlamentu, a co víc, rozpad už není nereálnou fatou morgánou nacionalistů.
"Nechci konec Belgie, ale obávám se, že nastane," připustil například Gerard Deprez, bývalý šéf valonských křesťanských demokratů. Československý vzor je natolik atraktivní, že belgický deník Le Soir poslal do Česka a Slovenska zpravodaje, aby zjistil, jak se oběma zemím téměř patnáct let po rozpadu daří.
"Dnes nikoho ani nenapadne rozdělení zpochybňovat," píše Michel de Muelenaere pod titulkem Lekce jednoho sametového rozvodu.
Co by bylo s králem?
Česko, to je početnější a bohatší Vlámsko. Slovensko pak menší a zaostalejší Valonsko, rozebírají komentátoři belgických médií. A zkoumají, jak se čeští a slovenští lídři vypořádali s dělením majetku, měny (s eurem bezpředmětné) a určením hranic. Jenže to, co fungovalo uprostřed Evropy, nemusí nutně proběhnout bezbolestně o tisíc kilometrů dál na Západ.
Ač už dnes oba hlavní regiony žijí autonomním životem, několik otázek zůstává nezodpovězených. Tak například, co s královskou rodinou, která je podle mnohých jedním z mála spojovacích článků Belgie.
Nejasný je také osud Bruselu. Jen zde platí přísná dvojjazyčnost, většina místních obyvatel však mluví francouzsky. Město je zároveň obklopeno vlámským prstencem. Nejčastěji se mluví o přeměně hlavního města v jakési mezinárodní sídlo, však tu už sídlí hlavní instituce Evropské unie, ale například také NATO. Minulý týden Evropská komise oznámila rozsáhlé stavební projekty, což spekulace o možném dalším osudu města prohloubilo.
Zatímco bohaté Flandry mohou existovat samy o sobě už dnes, horší je to s Valonskem, nyní žijícím především díky podpoře z rozvíjejícího se severu. Že by si malou zemičku vzala pod svá křídla Francie? Sotva. Kdo by jevil zájem o zemi se skomírajícím průmyslem a patnáctiprocentní nezaměstnaností.
Země se dělí na tři regiony
Vlámský: 6 100 000 obyvatelValonský: 3 420 000 obyvatel
Bruselský: 1 020 000 obyvatel
Vlámové: 58 % (hovoří vlámsky)
Valoni: 31 % (hovoří francouzsky)
