Sedíme v neznámé miniaturní galerii v berlínské čtvrti Kreuzberg. V galerii jednou týdně hlídáte. Proč? Hledáte tu příběhy?
Jsem tady jen měsíc, a dnes už naposledy. Hlavní motivací bylo, že jsem kamarádkou malíře, jehož obrazy tady visí. A protože se mi jeho malby líbily, chtěla jsem je hlídat. Druhým důvodem je, že bych o nich jednou ráda něco napsala, a třetím obyčejná možnost jít ven. Ozývá se ve mně čas od času neúprosná potřeba vyprostit se z izolace psaní. Takže jsem se ocitla v neznámé situaci, pozoruju a zevluju. A má to ještě jeden důvod: když se můj sedmiletý syn Franz ptá, co dělám, bývá pro mě dost obtížné mu říct, že píšu. A takhle mu mohu beze studu říct, že chodím hlídat galerii.
Cítíte se provinile, že "jen" píšete? Připomíná mi to trochu situaci, kdy v titulní povídce vaší knihy Nic než přízraky Američan Buddy zjihne obdivem k Felixovi, když zjistí, že tenhle Berlíňan je opravářem kol.
Tak to je zvláštní konotace. Ano, občas se dokonce cítím provinile. Psaní je práce, v níž je člověk sám a nic za vámi dlouho není. Hned po škole jsem v berlínské čtvrti Prenzlauerberg pracovala rok v kavárně. Vlastně přímo v domě, kde bydlím. Takže se dodnes každý den konfrontuju se svou minulostí. Kdykoli odcházím z domu, potkávám mladou číšnici a říkám si: Ona je já, ona je jako já, když jsem byla mladší. Když jsem ještě pracovala... Je to docela bláznivé.
. Judith Hermannová (1970)Judith Hermannové (1970) vydalo roku 1997 renomované nakladatelství S. Fischer Verlag prvotinu Sommerhaus, später (česky Letní dům, později; vyšlo v roce 2000). V Německu se jí prodalo 250 tisíc výtisků a obávaný kritik Marcel Reich-Ranicki o autorce nadšeně hovořil v proslulém televizním pořadu das Literarische Quartett. Hermannová je dodnes přiřazována ke generaci tzv. německého dívčího zázraku (společně s Tanjou Dückersovou, Terézií Morou či Juli Zeh). Sama se tomuto škatulkování výrazně brání. Podle příběhů převážně z druhého povídkového souboru Nichts als Gespend (2003, česky vyšlo o dva roky později pod názvem Nic než přízraky) natočil režisér Martin Gypkens stejnojmenný film. |
Když vás kritik Marcel Reich-Ranicki v televizi za prvotinu Sommerhaus, später vychválil do nebe, doporučil vám prý, abyste hlavně neměla dítě, že to by vašemu psaní ublížilo. Ale vy teď dítě máte...
Když tohle řekl, nebyla jsem ještě těhotná, to se stalo o rok později, ale musím přiznat, že jsem si v tu chvíli myslela, že má možná pravdu. Ranicki má skutečnou autoritu. Dnes vím, že je to nesmysl, i když je to soustředění samozřejmě těžší. Rozhodně však ne nemožné.
Před deseti lety vám vyšla kniha, z níž se stal bestseller. Vzpomenete si ještě na tehdy mladé brněnské nakladatelské duo Větrné mlýny (Petr Minařík – Pavel Řehořík)? Hráli v berlínském metru a vydělávali si tak na vydávání knih. Podle jejich verze vás objevili náhodou v kavárně a vy jste jim náhodou řekla, že vám právě vyšla kniha. A oni ji později vydali…
Ano, to si nevymysleli! Poznala jsem je v té kavárně, kterou dennodenně míjím. Nebyla jsem spisovatelkou – tedy ani teď se necítím být autorkou, jen někým, kdo se snaží psát – ale když jsem je poznala, byli jsme v podobné situaci. Pavel hrál v metru na kytaru a pamatuju si, jak jednou v opilosti říkal, že by chtěl být fakt nakladatelem, a já mu říkala, že já zase spisovatelkou, a bylo to tehdy myšleno samozřejmě jako vtip.
Kdy jste začala psát? Máte s tím spojený konkrétní okamžik?
Žádný výjimečný impulz nepřišel. Nebo možná přece jen – trochu traumatizující zážitek půlroční stáže v New Yorku. Studovala jsem v Berlíně žurnalistiku a v rámci školy jsem byla v šestadvaceti letech – přiznávám se, že dost pozdě – poprvé daleko od domova. Napsala jsem za tu dobu z New Yorku spoustu dopisů a tam jsem si uvědomila, že v psaní je určitá možnost zachytit čas a momenty, které bych jinak zapomněla. Ty dopisy se vlastně staly nepřímým základem mé první knížky.
Předtím jste nic nepsala?
Žádné povídky, opravdu nic, to začalo až v New Yorku. První knížku jsem psala rok, pak přišel s úspěchem stres, který mě paralyzoval, takže jsem tři roky jen přemýšlela o druhé knize. Tu jsem napsala taky za rok, stejně jako tu třetí, právě dodělanou knihu.
Nějaký čas jste pracovala v rádiu a točila reportáže. O čem?
Točila jsem portréty lidí, půlhodinové. Klasický radiodokument. Třeba o pohřebácích, o zdravotních sestrách, zkrátka o lidech, kteří dělají běžnou práci. To bylo moc dobré. Možná i proto se ve svých povídkách striktně držím reality.
Dvě z vašich sedmi povídek knihy Nic než přízraky se odehrávají v Čechách. To byla náhoda?
Střední a východní Evropa mě intuitivně láká. Byla jsem několikrát v Praze a Karlových Varech, taky ve Vilniusu a Varšavě, vždycky sama nebo s přáteli, nikdy ne pracovně. Chystám se na Ukrajinu a do Ruska.
Máte tam kořeny?
Ano, babička se narodila v Sankt Petěrburgu, i když se už jako dítě dostala do Německa. Moje první povídka v debutu – Červené korále – byla inspirovaná touto skutečností; pro mě vlastně klíčový text je tudíž spojen s východní Evropou. A ještě k té cestě směrem na východ – babička mě jako dítě často brala v Berlíně k jedné věži u zdi, abychom se aspoň o nedělní procházce podívaly, jak to vypadá ve východním Berlíně.
Váš debut líčil apolitickou generaci dnešních pětatřicátníků, kterou na prahu dospělosti formoval pád berlínské zdi, a především – i slovy sociologa Gerharda Schulze – svět estetiky a prožitků. Ve druhé knize povídek hrdinové vyzráli, ale nic podstatného se v jejich životním stylu nemění. Jací jsou podle vás o generaci mladší Němci?
Jiní, ale hlavně jsem jiná já. Navíc jsem nikdy necítila, že bych byla součástí nějaké generace, a už vůbec mi nepřipadalo, že bych chtěla tvořit svět lidí žijících estetikou a prožitky. A myslím, že nemáte tak úplně pravdu, že nic zásadního se postavám z druhé povídkové knihy nestalo. Prožívaly víc skepse, pocity zmaru měly tlumenější a radosti hlubší i prchavější. Tohle jsem už naznačila v poslední povídce Na obou březích Odry, tu potřebu zachytit životní únavu...
Je únava v životě nevyhnutelná? Jak třeba říká rakouský spisovatel Peter Handke: "Je jedno, co v životě děláte, čím se zabýváte, jde jen o to, jak se pokud možno důstojně unavit.“
S tím naprosto souhlasím. Jenže právě to je něco, co většinou v životě nevychází, totiž unavit se důstojně... Handkeho mám moc ráda, hlavně mladého Handkeho. A jestli tohle cítíte i z mých povídek, pak mám samozřejmě radost.
Devadesátá léta a divoké zabydlování východoberlínské čtvrti Mitte je nenávratně pryč. Jak byste charakterizovala atmosféru Berlína roku 2008? Co se z něho ztrácí? A co vzniká?
Možná, že zásadní rozdíl je v tom, že před takovými deseti lety bylo v mé čtvrti všechno neuspořádané, nehotové, ne tak hezké a vydesignované. Nelíbí se mi to, ale je možné, že jsem jen nostalgická, staromódní. A fakt je, že všechno je pohodlnější, standardní komfort západu. Nebo vlastně ne: chci a musím říct, že dřív jsem svoji čtvrť Prenzlauenberg považovala za hezčí, živější, spontánnější místo. Souvisí to ještě s něčím jiným: neměla jsem telefon, mobil, pouze blok s tužkou připevněný na dveřích a známí do mého bytu přicházeli, psali vzkazy na dveře, odcházeli. Tahle živost zmizela – jasně, že je to i věkem. A jestli něco nového vzniká? Myslím, že tohle je otázka pro mladší generaci a jejich subkulturu. Ale třeba současná estetika trendovního Prenzlauenbergu, mám na mysli retro sedmdesátých a osmdesátých let v interiérech kaváren a bytů, to považuju za dost nešťastnou záležitost.
Ve vašich povídkách se až na jednu tematizovanou výjimku o umělci nevyskytují ani mobilní telefony...
To je legrační, zrovna dneska jsem o tom přemýšlela, protože jsem napsala příběh, v němž je absolutně normální, že hrdinka volá z mobilu. Volá přitom někomu, kdo stojí na rohu ulice. Nelíbí se mi tahle nesmyslná, ale běžná nutnost volat z mobilu.
V Německu prý autor rukopis průběžně posílá lektorovi a ten na něm pracuje, čímž vznikají cizelované texty. Jak často vy s lektorem konzultujete?
Záleží na jednotlivých autorech. Mám možnost volat svému lektorovi denně, ale nedělám to. Musím si být jistá, teprve potom mu text dám číst.
Akceptujete, co říká?
Ne, je to způsob boje. Už to však není takové, jaké by to mělo být – ještě před deseti lety jsme měli jen lektory, dnes lektoři dělají i redaktorské práce, můj lektor je například šéfem nakladatelství. Pamatuji se, že lektor byl něco jako psychoanalytik, otec, čtenář – dnes je to spíš pracovník továrny. Mám přátele a těm rukopis posílám, ale nejlepším lektorem je pro mě osobně překladatel, i když právě překladatel vás usvědčuje z chyb bohužel až zpětně, když už není co napravit.
. Je láska zneužitím?Láska je rozhodně zneužitím, i když je tohle slovo dost tvrdé. A literatura? Pokud ano, pak pro mě jednoznačně potřebným. |
Zajímá vás literární provoz v Německu, kde ročně existují neuvěřitelné dva tisíce stipendií a soutěží?
Naštěstí jsem v situaci, kdy stipendia nepotřebuji. Počet stipendií je neskutečný, ale bylo by rouhání ty možnosti nějak shazovat... I když jsem nedávno v novinách četla článek, v němž byla popsaná absurdní situace, kdy mladí neznámí autoři odmítají psát bez materiálního luxusu. Navíc zažívám při psaní stres i tak. Stipendium, to by byla jen další zodpovědnost.
V povídce Kudy kam říká nešťastný Miroslav z Prahy vypravěčce příběhu, že láska je vždy zneužitím. Může být i literatura zneužitím?
Láska je jím rozhodně, i když je tohle slovo dost tvrdé. A literatura? Pokud ano, pak pro mě jednoznačně potřebným.
Píšete prózy výrazně apolitické. Vaše vrstevnice Inka Pareiová vloni na autorském čtení mluvila o tom, že je i pro "generaci válečných vnuků" nutné vyrovnávat se s tématem druhé světové války. Tvrdila, že spisovatel potřebuje dostatečný odstup a že i to je důvod, proč je dnes důležitější psát o válce než třeba romány o devadesátých letech. Souhlasíte?
Někdy jsem možná trochu žárlivá na autory, kteří mají možnost psát o válce. Já toho nejsem schopna. Neumím vytvořit živou postavu, které sama věřím, pokud příběh – byť třebas jen v náznacích – sama neprožiju. Tohle je moje omezení a jsem si ho vědoma. Pokud bych na to přesto přistoupila, obávám se, že by vznikla jen papírová literatura. Ale Inka Pareiová to umí. Takže ano, tohle je správné slovo, opravdu jsem žárlivá, protože tohle nedokážu. Jsem však přesvědčená, že takzvané apolitické psaní je taky politické. Možná to jsou moje alibi, ale spatřuji dějiny i v malých intimních příbězích.
V téhle chvíli se mi vybavuje vzpomínka na let se spisovatelkou Tanjou Dückersovou (pozn. red. – česky vyšel její román Zóna Berlín), která je velmi angažovaná. V letadle do Pekingu, kam jsme cestovaly na čtení v tamním Goethe Institutu, jsme seděly vedle sebe. Já měla strach a byla nervózní, Tanja si okamžitě rozložila spoustu knih o Číně, o čínském jazyce, studie o politické situaci. Je fakt, že je to respektuhodné a slušné, jet do Číny a něco o ní vědět. Já nevěděla nic, obviňovala jsem se a dívala se celou dobu zaraženě z okna.
To by mohl být námět ke skoro angažované povídce: dvě západoevropské ženy v letadle letí do totalitní velmoci... Na vašich povídkách mě ostatně fascinují nuance ve vnímání reality, ty sotva postřehnutelné odstíny vymykající se stereotypům a nezabíhající k sentimentu... Vedete si deník? Zaznamenáváte si ty střepy reality?
Jen když byl syn Franz úplně malý. Píšu dost úsporně, vlastně i rychle, ale předchází tomu ta strašně dlouhá doba, kdy jen přemýšlím, což si naštěstí můžu teď dovolit. A ctím asi pomalost. To je ono, ctím pomalost. A když půjdu ještě dál, tak musím kacířsky přiznat, že kdyby mě někdo postavil před rozhodnutí, zda číst, nebo psát, řekla bych, že raději číst. Protože čtení knih pro mě vždycky bylo podstatnější než psaní.
Budou se povídky z nové knihy opět odehrávat i v Česku?
Bude pět delších povídek, ale nechci o nich mluvit, připadala bych si obnažená. A třeba se dočkáte českého překladu.
