Na jaře 1991 bylo horko a puch spálené ropy byl pro stovky amerických hasičů, dělníků, inženýrů a pyrotechniků z texaských ropných společností už řadu týdnů běžnou součástí života. Do malé země u Perského zálivu dorazili hned poté, co spojenečtí vojáci vytlačili iráckou armádu.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Také je čekal těžký boj. Soupeřem jim bylo přes sedm set hořících ropných studní na jihozápadě země. Zapálili je odstupující Iráčané na rozkaz Saddáma Husajna, který Kuvajt přes půl roku okupoval. Kromě podpalování vrtů ropou zamořili i moře.
Gejzíry plamenů, vysoké sloupce černého kouře a nenadálé výbuchy dělníkům otupily smysly po několika dnech, soustředili se jen na svou práci a na to, aby nezešíleli z neskutečného žáru, který tavil pouštní písek na sklo.
Raději ani nepoužívali teploměr, nechtěli vědět, kolik stupňů by v té výhni naměřili. Chvílemi jejich úsilí připomínalo zápas Dona Quijota s větrnými mlýny, jindy se jim plameny dařilo krotit úplně zázračně.
Hašení a následné opravy ropných věží postupovaly pomalu. U hořících studní byly často nastraženy miny. Trvalo dlouho, než území vyčistili pyrotechnici a dělníci se mohli pustit do práce. Motivaci ale měli velikou; každý den si na ropném poli vydělali přes osm set dolarů. Všichni už se ale stejně ze všeho nejvíc těšili domů.
Další snímek ze souboru brazilského fotografa Sebastiaa Salgada.
Inferno na ropném poli Burgan Field neprožívali sami. Nedlouho po jejich příjezdu zaparkoval poblíž jednoho z hořících vrtů terénní vůz pískové barvy. Vystoupil z něj podsaditý muž se žlutými galošemi a růžovým rybářským kloboukem. Na rameni táhl velkou fotografickou brašnu.
SEBASTIAO SALGADO Nejslavnější brazilský fotograf se narodil v roce 1944 do rančerské rodiny v Minas Gerais. Vystudoval ekonomii a úspěšně nastartovanou kariéru jednoho dne zničehonic opustil. V rámci práce pro Světovou banku odjel do Afriky s foťákem půjčeným od manželky. Po návratu se rozhodl pověsit ekonomii na hřebík a začal se plně věnovat fotografii. Levicově orientovaný dokumentarista zaujal i snímky dělníků z brazilských zlatých dolů a fotografiemi utlačovaných a sociálně slabých ze všech koutů světa. "Doufám, že člověk, který odchází z mé výstavy, je trochu jiný, než když tam vešel," řekl Salgado. |
Dokumentární fotograf Sebastiao Salgado se o hořících vrtech dozvěděl na Egadských ostrovech ve Středozemním moři. Sedmačtyřicetiletý Brazilec se silným sociálním vnímáním tam fotil rybáře, kteří bojovali s nadnárodními rybářskými koncerny. Okamžitě však ucítil příležitost a zamířil do Kuvajtu.
"Abych se dostal do země, musel jsem si v Saúdské Arábii pronajmout auto pískové barvy s náhonem na čtyři kola: podobné, jaké měla americká armáda," vzpomínal později fotograf, který si na radu nechal udělat i kartičku v barvách amerického průkazu totožnosti. Tou potom mával na hranicích před očima vojáků, kteří ho bez problémů pustili do země. Tímto způsobem se dostal až hořícím ropným studním.
Ani tam nikomu nevadil. Dělníci si záhy zvykli na přítomnost aktivního muže, který mluvil špatnou angličtinou a jejich texaskému přízvuku vlastně vůbec nerozuměl. "Bylo to asi těma jeho očima, úplně jiskřily," vzpomínal později Rick Baker, který pracuje pro ropnou společnost v Texasu.
Salgado byl skoro všude. Od rána do večera kmital mezi dělníky, přičemž se jeho prst na spoušti fotoaparátu skoro nezastavil.
Denně vyfotil deset až dvanáct roliček filmu. Celkem jich bylo na dvě stě, což čítá asi sedm tisíc záběrů. Z každého filmu vyvolal zhruba šest fotek a z nich vybral konečných sedmačtyřicet obrázků, které poslal deníku The New York Times. Po zveřejnění okamžitě zaujaly celý svět a Salgadovi později vynesly řadu ocenění.
Uprostřed horka přišel dokumentarista i o jeden ze svých objektivů, osmadvacítka se úplně zkroutila vedrem, takže mu zbyly jen dva objektivy: na 35mm a 60mm. I proto nemohl fotit z příliš velké dálky, ale naopak se musel dostat co nejblíž.
Hořící vrty fotili i jiní reportéři, ale byly to právě Salgadovy snímky, které se vryly lidem do paměti a staly se symbolem první války v Zálivu. Kromě černobílého provedení je na nich totiž fascinující právě blízkost, z níž jsou záběry pořízeny.
"V brašně jsem nosil dvoulitrový kanystr s petrolejem a papírové kuchyňské utěrky. Trochu petroleje jsem nalil na utěrku; otřel si ruce, čočku i zadní část foťáku, a pak jsem začal znovu. Cítil jsem se jako člen týmu, pracoval jsem tam celou řadu dnů," vzpomínal později Salgado.
IRÁCKÝ VPÁD DO KUVAJTUPřed dvaceti lety, přesně 2. srpna 1990, vpadla irácká armáda do Kuvajtu. Země, kterou ovládal Saddám Husajn, se nemohla vymanit z dluhů, v nichž se topila od skončení osmileté irácko-íránské války (o necelé dva roky dříve). Irák mohl platit pouze ropou, nic moc jiného neměl, ale velmocí v produkci černého zlata byl sousední Kuvajt. Kvůli údajně svévolnému snižování ceny ropy proto "Tyran nad Tigridem" Kuvajt obsadil (100 tisícům vojáků to trvalo jen čtyři hodiny), vyhnal vládnoucí rod, nastolil přechodnou vládu a z malého státu učinil 19. provincii Iráku. Invazi odsoudil skoro celý svět (mimo jiné OSN, Liga arabských států...) a sankce vůči Iráku zavedla i Čína a tehdejší Sovětský svaz. Pouze Organizace pro osvobození Palestiny Husajnův krok přivítala. V lednu 1991 začala válka v Zálivu. Vedly ji Spojené státy a účastnili se jí vojáci z osmadvaceti států včetně Československa. Operace Pouštní bouře odstartovala 17. ledna a už 28. února byl Kuvajt osvobozen. Válka si ale vyžádala na 145 tisíc životů. Iráčtí vojáci na útěku plnili slova svého diktátora, který Kuvajt nejednou varoval, "že lehne popelem". Při ústupu zapálili přes 700 ropných studní. Uhasit se je podařilo až v listopadu 1991. Každý den v Kuvajtu shořelo okolo šesti milionů barelů ropy a zemi zamořovaly saze, aeorosoly, nespálené sloučeniny uhlíku, oxidy síry a dusíku. Plameny byly vidět na 1 100 kilometrů daleko. Zplodiny se dostaly i Japonska, připisuje se jim vliv na záplavy v Číně i několikastupňové ochlazení v Bahrajnu. |
