Naše rodina v Matthew House 25 se stále mění, roste a nálada se pořád vylepšuje. Včera v noci při obchůzce tábora jsem viděla lidi, kteří hráli karty a poslouchali hudbu, a děti, které s křikem pobíhali kolem. Byl to až neuvěřitelný pohled, když uvážím, jak vypadá jejich město.
Vylezla jsem na střechu, odkud jsem měla dobrý rozhled na celé město. Skoro celé se topilo ve tmě. Až na Petion-Ville, kde už zřejmě začala fungovat elektřina. Prach rozvířený během dne se stále neusadil a měsíc svítil na rezavé plechy střech zničeného města.
Myslela jsem na Yvona - mladého 22letého muže, který byl naším sluhou v Petion-Ville. Domácí mu přikázala, aby zůstal a střežil dům; můj šéf mu dovolil sníst zbytek jídla, které jsme v Petion-Ville nechali.
Dala jsem dohromady nějaké peníze, koupila pytel rýže, fazole, olej a kukuřičnou mouku a zamířila za ním. Z jídla, které jsme mu v domě nechali, už po dvou týdnech nemohlo nic zbývat.
Setkání zdravotníků v Port-au-Prince. (28. ledna 2010)
Když jsem domácí zavolala a ptala se na Yvona, zjistila jsem, že ho nechala hladovět. Prý pro něj nemá peníze, ale nechala ho vymalovat dům. Stále totiž předělává dolní byty, které pronajímá.
Město je rozbořené, jídlo špatně dostupné, přesto se tahle žena zabývá hlavně tím, aby její majetek vydělával. Tohle je smutná realita Haiti. Zatímco někteří lidé dělají všechno pro to, aby se dostali do letadla a jeli na Haiti pomáhat, jiní zde sedí a jen se starají, jak z tragédie vytěžit. Pro druhé nedělají vůbec nic.
V příštích několika dnech nejspíš přijde déšť. Způsobí další škody a stane se živnou půdu pro šíření chorob. Stany, které jsou součástí pomoci, přicházejí pozdě a lidé jsou nedočkaví. Nevypadají, že by si od katastrofy odpočali, ale ještě mají dost energie. Obávám se, že ne nadlouho.
Od chvíle mého odchodu z amerického zastupitelství (den po katastrofě) jsem neviděla televizi. Neměla jsem proto představu, jak obrovské škody pohroma způsobila. Na základně Spojených národů nyní jeden diplomat bědoval nad ztracenými životy - 112 tisíc potvrzených mrtvých a další 80 až 100 tisíc, kteří jsou stále pod sutinami.
Ta čísla mě zasáhla jako kulka a poprvé jsem si uvědomila, že nedokážu zemi opustit, i kdybych chtěla. Jsem tak zaneprázdněná a obklopená tolika úžasnými lidmi, že vůbec nemám čas na sebe, ani na přemýšlení. Nechci ani domyslet, jak to na mě dolehne, až tohle období skončí.
Navíc to vypadá, že svět už na Haiti a na to, co se zde může stát, pomalu zapomíná. Spousta novinářů už odjela a pozornost kamer se pomalu obrací na jiné části světa.
Tsunami v Indonésii si udrželo pozornost dva měsíce. Hurikán Katrina připoutal Američany k televizním obrazovkám na několik měsíců, ale jen proto, že byla pohroma tak blízko jejich domovů.
Jak dlouho se bude svět zajímat o chudou černou zemi, která je považována za prokletou už od svého vzniku? Proto prosím každého, kdo čte tyto řádky, aby na Haiti nezapomínal. Zatím je to jen začátek.
Lenka Hellerová
|
Sedmadvacetiletá Češka vystudovala na New School v New Yorku manažerství neziskových organizací. Na Haiti je sedm měsíců, přijela sem pomáhat své haitské profesorce při výzkumech. V současnosti spolupracuje s neziskovými organizacemi Amurt a Konpay. Nyní pomáhá v centru, které je ve čtvrti Delmas 33 hlavního haitského města. Lenka Hellerová prožila většinu svého života v USA, má ale stále český pas.
