Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově | foto: František Vlček, MAFRA

ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

  • 0
Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku "Minulý týden" komentátora MF DNES Michala Musila, který vychází každou sobotu v příloze Kavárna.

Panikaříte-li v tento volební čas, vězte, že českého děsu si všímají i cizinci zde žijící.

Přikládám na ukázku věty z konverzace o místních katastrofických náladách, kterou jsem před pár dny vedl s jedním Američanem.

"Zdá se, že zde každý z těch voleb panikaří," napsal mi přes Facebook a přidal emoticon velkého smíchu.

"Češi se jeví citliví a trochu negativističtí." Opět emoticon smíchu.

"Odkud se (ten negativismus) bere? Vypadá to tady jako spořádané a hezké místo. Existuje snad nějaké prohnilé tajemství, o kterém nevím?"

Dotyčný prosím není křupan z nějakého prérijního státu, jinak by asi ani hranice USA nepřekročil. Je inteligentní, vzdělaný a pohybuje se po Evropě a po Blízkém východě. A jeho přesvědčení o českém stěžovatelství se nevytratilo ani poté, kdy jsem se mu pokusil vysvětlit důvody. Tedy, že část lidí se obává posílení moci populistických stran, další se bojí spoluúčasti komunistů na vládnutí, jiní se obávají zásahů prezidenta Zemana a zbytek se obává všeho.

Systém: Přece fungujeme

Jistě, píšu tento text ve chvíli, kdy netuším, jaké jsou výsledky sněmovních voleb. Přesto se mi zdá, že argumenty mého amerického známého obstojí před volbami i po nich. Podle něj u nás existuje normální demokratický systém s politickými stranami, nedokonalými, někdy populistickými, ale s funkčním střídáním vlády s opozicí. Existuje zde základní rozdělení moci; nemůže se stát, že vás jen tak pro nic za nic bez možnosti jakékoli nápravy a dovolání zatknou - a věřte, vzhledem ke znalosti Blízkého východu můj americký kamarád ví, o čem mluví.

Samozřejmě argument - nemelte, v džungli v Kongu byste se měli hůře - je ošidný. Nezlehčuji rozhořčení nad tím, jak se politici chovali ohledně korupčních skandálů. Bylo by hloupé popírat potíže občanů, jejichž životy se staly obtížnějšími kvůli zdražování, vyšší DPH a nezaměstnanosti. Nemá se podceňovat zloba těch, jejichž situace se za posledních pár let opravdu zhoršila a kteří současně vědí, že ve stejné době premiér Nečas platil vysoké odměny svojí milence. Ale že si my Češi rádi stěžujeme, jsem opravdu neslyšel jen od jednoho Američana, ale už od několika cizinců.

Třeba by ke změně obrazu stačilo volit mírnější tón, být konkrétní a detailnější. Tedy nikoli - hrozné, společnost, národ, politika, vše u nás v krizi - ale spíše, co přesně je špatné a proč.

Poprava: Maminko, zemřu!

V úterý uplynulo dvaasedmdesát let ode dne, kdy němečtí nacisté zastřelili teprve sedmnáctiletého francouzského chlapce Guy Môqueta. Zatkli ho za distribuci letáků proti německým okupantům, popravili jako jednoho z rukojmích v odplatě za akci, při níž odbojáři zabili vysoce postaveného německého důstojníka.

Môquet poslal před smrtí dopis rodičům, mimo jiné napsal: "Moje drahá maminko, můj milý bratře, můj moc milovaný tatínku, zemřu! O co Vás prosím, zvláště Tebe maminko, je, abyste byli stateční. Jsem a chci být statečný jako všichni ti, kteří odešli přede mnou. Jistě, raději bych žil. Ale co si přeji z celého srdce, je, aby moje smrt posloužila nějakému cíli... Sedmnáct a půl roku, můj život byl krátký. Nemám žádné výčitky, snad jen tu, že opouštím Vás."

Dopis sedmnáctiletého chlapce v posledních chvílích jeho života připomíná, co se na území dnes odsuzované Evropské unie nepříliš dávno dělo. A také jak doopravdy vypadá válka, kterou dnes někteří ve svých černých předpovědích s takovou lehkostí zmiňují; že si až člověk říká, zda vědí, o čem mluví.

Twitter: Válka on-line

Sedmnáctiletý Guy Môquet, ač komunista, se stal ve Francii jedním ze symbolů odboje; jmenuje se po něm i stanice pařížského metra (celý dopis Môqueta rodičům v angličtině zde.). A v českých kinech měl v minulých dnech premiéru film Ticho na moři, který Môquetovu smrt popisuje. Příznačně vznikl v koprodukci Francie, země, z níž popravený pocházel, a Německa, země, z níž přišli popravčí. Prostě mi ta nynější Evropa přijde pořád lepší než ta před 70 lety.

Jinak se zmínka o Guy Môquetovi objevila v projektu Živě z roku 1941: v jeho rámci lze na sociální síti Twitter sledovat v angličtině (zde) i v češtině (zde) jako by on-line události druhé světové války. "Tvíty" plasticky přibližují brutalitu nacistickou i sovětskou, napětí, zda se německé armádě podaří dobýt Moskvu, či tíhu okupace Evropy. Nejde přitom o jediný takový projekt. V Česku byl patrně nejzdařilejším počinem tohoto typu Srpen 1968 analytika Českého rozhlasu Filipa Rožánka. Uživatelé Twitteru a Facebooku mohli, též v iluzi přímého přenosu, sledovat invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

Ekonomika: Když se žije single

Zatímco Češi řešili volby, na webu amerického deníku The Washington Post se objevil titulek "Japonská sexuální apatie ohrožuje globální ekonomiku". Text vychází z článku otištěného předtím v britském listu The Guardian - oba články obsahují pozoruhodné a pro Evropany, myslím, neuvěřitelné údaje.

Pětačtyřicet procent žen a pětadvacet procent mužů v Japonsku ve věku 16 až 24 let nezajímá či přímo nesnáší sexuální kontakt.

Více než polovina Japonců žije jako single. Devětačtyřicet procent nevdaných žen a jedenašedesát procent neoženěných mužů ve věku 18 až 34 let nežije v žádném vztahu.

Devětatřicet procent žen a šestatřicet procent mužů v Japonsku ve věku 18 až 34 let nikdy nemělo sex.

První republika a dnešek: V mnohém je to podobnéDalší texty v příloze Kavárna čtěte v sobotu 26. října

MF DNES v počítači
MF DNES pro iPad a iPhone

Důvodem je podle obou zmíněných listů především tradiční model japonské rodiny (muž nadřízený a vydělávající peníze, žena podřízená a starající se o domácnost): ten s moderní ekonomikou a společností 21. století nejde příliš dohromady. Podle The Washington Post (text v angličtině zde) mohou být důsledky dlouhodobě nebezpečné. V zemi je počato a rodí se málo dětí, což spolu s dlouhověkostí Japonců nakonec povede k situaci, kdy se hospodářství začne hroutit, bude příliš málo mladých, produktivních lidí a příliš mnoho starých, nepracujících penzistů. Japonsko patří mezi nejzadluženější země světa, jeho dluhopisy jsou však považovány za vysoce bezpečné - pokud přijde kvůli nedostatku sexu a dětí recese, dluhopisy se zhroutí a globální finanční trhy se prý otřesou ještě více než v průběhu nedávné krize v eurozóně.

Nu, uvidíme. Jen se mi nezdá, že by to legendární japonští vědci nechali jen tak být. (Myšleno napůl ironicky a napůl vážně.)

Fotbal: Kdo je narcis?

Slavný fotbalový trenér sir Alex Ferguson vydal po 27 letech působení v anglickém klubu Manchester United paměti. Ježto onen Skot (post opustil před několik měsíci) nikdy neměl pověst uhlazeného diplomata, spousta lidí knihu zvědavě očekávala - trenér Arsenalu Wenger žertem prohlásil, že "všichni se obávají nejhoršího". (Wenger ovšem nakonec z knihy vůbec špatně nevychází.)

Nechci Fergusonovy paměti rozebírat, na fotbal existují jiní odborníci. Pouze osobní poznámka: že kniha popisuje hráče Roye Keana a v menší míře Davida Beckhama jako sebestředné narcise, není překvapivé. Překvapilo mne však, že v tomto duchu Ferguson vůbec nemluví o jiné bývalé hvězdě Manchesteru United, o jehož narcismu jsem byl téměř přesvědčen - o Christianu Ronaldovi. Mám fakt předsudky.

Odposlechy: Kde bychom byli

Transatlantickými vztahy otřásly zprávy, podle nichž Spojené státy odposlouchávaly mobil německé kancléřky Angely Merkelové. Americký politolog Ian Bremmer k tomu na Twitteru ironicky poznamenal: "Jen si představte, jak neefektivní by zahraniční politika USA byla, kdybychom neodposlouchávali telefony všech těch zahraničních politiků."

Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.


Nejlepší videa na Revue