Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

ZÁPISNÍK: Obrana idealismu. Co všechno ukázalo rozloučení s Mandelou

  16:00aktualizováno  16:00
Jak to bylo s vysmívanou fotkou trojice státníků. Pochvala Georgi W. Bushovi. David Ben Gurion a Mandela coby idealisté. To jsou témata zápisníku komentátora MF DNES Michala Musila, který vychází v sobotní příloze Kavárna.

Se zesnulým exprezidentem se i v Pretorii navzdory časným ranním hodinám přišly rozloučit davy lidí. Zemřel minulý čtvrtek v 95 letech (11. prosince 2013). | foto: Reuters

Kdyby tohle udělal nenáviděný George W. Bush, označili by ho všichni za necitlivého fašistu, ale u Baracka Obamy jde o roztomilý projev autentické člověčiny.

Tak komentoval na Facebooku můj známý Jaroslav Plesl, novinář z Týdne, fotografii (zde), která po internetu oběhla svět a které si hojně všimli i Češi: usmívající se americký prezident Obama, britský premiér a dánská premiérka se na ní, zdá se, fotí na mobilní telefon v průběhu ceremoniálu na památku zesnulého prezidenta Jihoafrické republiky a bojovníka proti apartheidu Nelsona Mandely.

Musím říci, že na tom, co kolega řekl, cosi je. Přinejmenším část levice opravdu neměří Obamovi stejným metrem jako Bushovi. Kdyby se tak fotil americký, republikánský exprezident Bush, soudím, že by byl větší povyk. A to říkám, ačkoli žádný fanoušek George W. Bushe nejsem a nikdy jsem nebyl a přestože atmosféra na ceremoniálu nebyla ani tak smuteční jako taneční (ostatně taková je v Jižní Africe od chvíle, kdy Mandela zemřel - spíše než truchlení šlo o oslavu života významného muže).

Ještě Bush: velkorysá Amerika

 Vtípky na adresu fotky oné trojice státníků odmítla americká novinářka Kayla Epsteinová v komentáři na webu britského (levicového) Guardianu; označila je doslova za sexistické (článek v angličtině zde). Prý v podtextu směřují na dánskou premiérku Helle Thorning-Schmidtovou, lidé (muži) naznačují, že se chová coby typická blondýna, když jde patrně o její mobilní telefon, na nějž se fotí.

Nu nevím, co by novinářka napsala, kdyby tam místo Obamy seděl arciďábel Bush. Nejzajímavější na jejím textu ovšem byla zmínka, zda se trojice skutečně fotografuje, tedy zda jde o takzvanou "selfie", jak se v dnešní angličtině říká. Vzhledem k tomu, že dotčení fotku nekomentovali, z jejich pozice se nedá zcela vyloučit, že se jen dívají na nějaký obrázek v mobilu. Tedy, že se nefotí.

Jinak ještě v jedné věci stojí za to zmínit Bushe. Mandela ho kdysi poměrně ostře kritizoval kvůli jeho rozhodnutí jít do války v Iráku, přesto bývalý americký prezident na ceremoniál přijel. Dost možná vůbec neuvažoval o tom, že jde o velkorysost, prostě mu to přišlo normální. Nejsem si jist, zda by se něco podobného odehrálo v Česku. A taky nevím, jestli bychom u nás mohli vidět další americký politický zvyk. Totiž, že nynější prezident Obama vzal Bushe, svého předchůdce z opačného politického tábora, na palubu svého letadla. A podle fotek se tam velice příjemně bavili.

Netanjahu: proč nepřijel

Kdo ovšem na rozdíl od Bushe na Mandelův památeční ceremoniál široce zastoupený světovými státníky nepřicestoval, byl izraelský premiér Benjamin Netanjahu - a v médiích se to široce probíralo a propíralo.

Afrika: Mandela, nebo Mugabe? Další články v příloze Kavárna čtěte v sobotu 14. a v neděli 13. prosince

MF DNES v počítači
MF DNES pro iPad a iPhone

Oficiální vysvětlení izraelského premiéra, že cesta je drahá, se zpochybňovalo coby zástupný důvod. Vztahy Izraele a Mandely totiž nebyly jednoduché. Izrael se přátelil s předchozím jihoafrickým režimem apartheidu, který Mandelu věznil a černochy segregoval od bělochů. První jihoafrický prezident černé pleti naopak kritizoval izraelskou okupaci Araby obývaných území, i když na druhé straně hájil právo Státu Izrael na existenci.

Neúčast izraelského premiéra na Mandelově ceremoniálu odsoudil k tamní vládě kritický Haaretz. Text Ariho Shavita, významného novináře tohoto izraelského listu, jde ovšem ještě dále. Nejet do Jižní Afriky prý symbolizuje, jak moc se Izrael změnil. "Za poslední čtvrtstoletí se Izrael... odcizil světu, k němuž chce patřit. Za posledních 25 let zaznamenal Izrael znepokojivý ústup ze svého závazku vůči rovnosti, míru, svobodě a důstojnosti. Proto není překvapivé, že ztratil citlivost potřebnou k pochopení, jak důležitý Mandelův pohřeb je."

Sionismus, jak jeho pravicová, tak jeho levicová část, byl kdysi podle autora osvobozeneckým hnutím stejně jako Africký národní kongres Nelsona Mandely. První skupina bojovala za právo Židů na vlastní stát, druhá za rasovou rovnoprávnost. Jenže ta doba je pryč. Novinář připomíná jméno zakladatele státu, někdejšího izraelského premiéra Davida Ben Guriona. "Není pochyb, že David Ben Gurion by Mandelův pohřeb nikdy nevynechal... nesouhlasil by, aby Izrael zůstal nezastoupen na morálním summitu světa." (Text z Haaretzu v angličtině zde.)

Realismus: svět bez snů

Autora textu v Haaretzu lze zjevně označit za idealistu. Též David Ben Gurion, o němž novinář mluví, byl považován za idealistu, byť pragmatického. Je u nás málo známo, že po vítězné šestidenní válce v roce 1967 navrhoval, aby se Izrael stáhl z dobytých, Araby obydlených teritorií s výjimkou Jeruzaléma a Hebronu: kdyby se tak stalo, mohl by dnes být v regionu mír či přinejmenším lepší situace. "Vždy měl za to, že neprosazovat mír je nemorální a že vládnout jiným národům je také nemorální," řekl v neméně idealistickém duchu o Ben Gurionovi dnešní izraelský prezident Šimon Peres.

Idealistou byl určitě i Nelson Mandela. Jeho vize duhové země, kde žijí v míru lidé různých ras, je nepochybně idealistická. A upřímně se domnívám, že idealistou byl též zmíněný George W. Bush. Na levici populární teorie, že do Iráku šel válčit kvůli ropě, mi vždy přišla jako značně zjednodušená verze marxismu, podle níž je vše v dějinách řízeno jen a pouze ekonomickými zájmy. Idealisté přitom byli po mém soudu i neokonzervativci, kteří Bushe ovlivnili; jejich koncepce, že do arabských zemí mají tanky přivézt západní demokracii, zní přece jen idealisticky.

Jistě, potíží idealismu, jak ukazuje poslední případ, je, že ideály mohou být sporné či nesprávné. A idealista také nakonec musí sem tam nějaký kompromis udělat. Přesto mi přijde přehnané idealismus zcela zatracovat - a přesně takový pocit velkého odsouzení idealismu jsem měl z četby přednášky politologa Petra Robejška u příležitosti pětistého výročí vydání díla slavného Itala Niccola Machiavelliho "Vladař". "Ten, kdo si nevšímá reality a staví spíše na svých přáních, nedopadne dobře," cituje Robejšek pochvalně myslitele považovaného za propagátora takzvaného realismu (jeho text zde).

Politolog sice míří na Evropu, Česko a Německo, ale vezměme ten výrok jinak: Kdyby Ben Gurion nestavěl spíše na svých přáních, vznikl by Stát Izrael? A kdyby Nelson Mandela nesnil o mírovém soužití bělochů a černochů po pádu apartheidu, jak by to dnes v Jižní Africe vypadalo?

Víra: policejní rozum

Česká vsuvka: internetem běželo video, na němž neznámý český policista hraje pár desítek vteřin na jeden z klavírů, který se v rámci reklamní akce objevil na několika pražských ulicích (zde). V duchu obrazu Prahy coby "cool města", kde policisté hrají na klavír, se video objevilo na stránce britského The Daily Telegraph (zde). A internetem cestovaly také srovnávací fotografie: zatímco v Česku hraje na klavír policista, na Ukrajině hraje na klavír osamělý demonstrant - před kordonem policistů v plné polní.

Někteří čeští pozorovatelé věrní místnímu národnímu kvílení si stěžovali, že z videa lze falešně soudit, jak je to u nás hezké - přitom není, vždyť to víme, jak je to u nás hrozné. Většina však říkala to, co napsal na Facebooku můj exkolega, novinář z deníku Sport Luboš Brabec. "Udělal pro dobré jméno Prahy v cizině víc než všechny ty inzeráty v zahraničních médiích." Souhlasím a pevně doufám, že podobný názor budou mít nakonec i jeho nadřízení, kteří avizovali, že si s ním "provedou pohovor". Snad víra v rozum policejních šéfů není můj neopodstaněný idealismus.

Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.