Byl čtvrteční podvečer a z ukrajinského hlavního města Kyjev přicházely další a další fotografie a videa o krvavých srážkách demonstrantů s policisty. Ve stejnou dobu "visely" na prvních místech zpravodajského webu britského The Times články o zlepšení britských škol a o rodině, které se nelíbí závěr vyšetřování smrti jejich čtyřletého syna. Článek o Ukrajině jste v tu dobu na hlavní stránce hledali těžko, stejně jako třeba na webu The Daily Telegraph.
České zpravodajské servery věnovaly v tu chvíli ukrajinskému dění jednoznačně větší pozornost. Dva zpravodajské weby měly zprávy z Kyjeva dokonce na nejvyšší pozici. Viditelně chyběl pouze na jednom velkém zpravodajském webu (bulvární blesk.cz z tohoto zkoumání vynechávám).
Pokud se domníváte (a možná dokonce zlobíte), že tímto popisem povyšuji českou žurnalistiku nad britskou, opravdu tomu tak není. Jenže jsem o dva dny dříve viděl na sociální síti Twitter drastické fotografie ukrajinských novinářů postřelených policejními plastovými kulkami doprovozené následující větou: "Čeští novináři, podívejte se prosím do tváří svých ukrajinských kolegů a pak do zrcadla. Jaký máte ze sebe pocit?" Její autor se zjevně snažil na situaci na Ukrajině co nejvíce upozornit, což je zcela pochopitelné. Avšak pokud obecně naznačoval (což tak vypadalo), že čeští novináři jsou zavrženíhodnou světovou výjimkou a jako jediní se nezajímají o dění na Ukrajině - takový závěr by neměl oporu ve faktech.
Média: Jako fotbal a pivo
Jsem smířen s anekdotickou pravdou, že existují věci, jimž rozumí každý. V Česku je to kromě médií ještě pivo, politika a fotbal. Trpce stěžovat bych si neměl též proto, že i mnozí žurnalisté (mne nevyjímaje) buď někdy v životě trpěli, nebo stále trpí větší či menší formou všeználkovství. Přesto není od věci uvést na pravou míru některé rozšířené místní představy o novinářích a médiích, zvláště domněnky, že se zcela zásadně liší od svých kolegů ve všech jiných (západních) zemích. Pokud totiž budeme opravdu znát fakta a vědět, co není specificky českou potíží či rysem, dostane debata o místních poměrech a chybách smysl. Jinak ho bude postrádat a k ničemu nepovede.
BBC: Pejskové a kočičky
Sledoval jsem tedy ve čtvrtek v sedm hodin večer prostřednictvím internetu televizní zprávy na britském zpravodajském kanále BBC, který má v některých českých kruzích stále skvělou, až mytizovanou pověst. Zdůrazňuji: nešlo o televizní kanál BBC World, který vysílá do ciziny a je u nás snadno dostupný, ale o relaci pro britského diváka, plátce koncesionářských poplatků; tedy relaci, kterou nelze v zahraničí jen tak naladit.
Domníváte-li se, že na této britské BBC mělo dění na Ukrajině nějakou přednost, není tomu tak. Začalo se domácími zprávami, situací ve zdravotnictví a klesající zločinností. V 7 hodin a 14 minut přišel příspěvek, že popového zpěváka Justina Biebera zadržela na Floridě policie, neboť řídil auto pod vlivem alkoholu a marihuany. A teprve v 7 hodin 21 minut se vysílala (nikterak dlouhá) zpráva o situaci na Ukrajině.
Ostatně o trampotách Justina Biebera jsem se dozvěděl opět z BBC, informaci o jeho zatčení vydala na sociálních sítích jako breaking news, tedy bleskovou zprávu. A na zpravodajském webu BBC World, tedy dokonce na tom pro cizinu, nikoli pro britského čtenáře, zůstával až do večera článek o Bieberově zatčení jako třetí nejdůležitější.
Z trendu to zjevně nevybočuje. Vzpomínám si na ranní zprávy již zmíněného vnitrobritského zpravodajského kanálu BBC na podzim 2006: tehdy jsem s pobavením Středoevropana uvyklého na sněhově závěje sledoval dramatické vysílání o kalamitě, kterou v Anglii způsobilo asi pět centimetrů čerstvého sněhu - ve vysílání se objevily též fotografie britských pejsků a kočiček vidících prvně v životě sníh, které zaslali diváci. Moderátoři samozřejmě snímky s patřičným nadšením komentovali.
Tím neříkám, že v produkci BBC nejsou vynikající pořady, jejichž průměrná úroveň je bezpochyby vyšší než srovnatelná česká produkce, třeba investigativní pořad Panorama. Avšak tvrzení, že se pořady BBC za žádných okolností nepřizpůsobují vkusu, zájmům a rozhledu masového britského diváka, by prostě nebylo pravdivé.
Putinův olympijský cirkusDalší články v příloze Kavárna čtěte v sobotu 25. a v neděli 26. ledna
MF DNES v počítačiMF DNES pro iPad a iPhone
Nemusí jít hned o podbízení, logicky se britští novináři věnují více například situaci v bývalých britských koloniích, protože mnozí občané z těchto zemí pocházejí. Naopak země střední a východní Evropy pochopitelně více než Afriku či Indii sledují Ukrajinu, neboť je jim z mnoha důvodů bližší. Na druhé straně skutečně není jen českou specialitou, že se média snaží, často i velice zoufale, ulovit co nejvíce čtenářů či diváků (byť jsou zajisté země, které v tomto ohledu vynikají, zatímco jiné země, třeba Německo, nikoli).
Otázka, zda lze takový trend považovat za správný, je zajisté na místě. Avšak jde vážně o věc širší, překračující hranice států - a důvodem tohoto trendu není jakási planetární zlovolnost médií, ale ohromná technologická revoluce, již obor zažívá; nástup internetu, digitální televize, chytrých mobilních telefonů a tabletů, které mění návyky čtenářů a diváků a způsobují krizi obchodního modelu, tedy šetření a propouštění novinářů.
Česko: Zapomenutá chudoba
Jednu místní výtku na adresu českých novinářů bych přece měl, i když si netroufám říci, zda jde pouze o unikátní místní jev. Přijde mi, že někteří kolegové dlouho přehlíželi, nedostatečně popisovali či podceňovali změny ve společnosti, které způsobuje dnešní globální ekonomický systém.
V pondělí vydal Oxfam, sdružení charitativních organizací bojujících proti chudobě, zprávu, podle níž 85 lidí světa vlastní stejné množství majetku jako 3,5 miliardy lidí, tedy celá chudší polovina světové populace. Zpráva (v angličtině zde) byla publikována před začátkem známého Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu.
Proti zvětšujícím se nerovnostem je podle Oxfamu potřeba zasáhnout. Zpráva v té souvislosti citovala americkou studii, podle níž stále mocnější nejbohatší lidé výrazně ovlivňují rozhodnutí politické sféry - a to na úkor slábnoucí střední třídy. Zmiňuje se například existence daňových rájů, finanční deregulace, nedostatečné progresivní zdanění, v Evropě pak úsporné vládní šetření, které dopadlo na chudší, zatímco finanční instituce vydělávaly na záchranných balíčcích.
Informace o výzvě Oxfamu se sice v českých médiích nějak objevila, ale jinak se otázkám zvětšující se nerovnosti a chudoby věnují rozhodně méně než jinde. A teď nemyslím jen levicový deník The Guardian, ale třeba i týdeník The Economist, který stěží může být označen za kryptokomunistickou organizaci (články v angličtině zde a zde). Lze namítnout, že jde o nerovnosti na národních úrovních a že The Economist s mnoha americkými čtenáři logicky musí začít psát o prohlášení prezidenta Obamy, jímž označil nerovnost za "hlavní problém naší doby".
Jenže i v Česku rozšířila hospodářská recese posledních let vrstvu chudých lidí, avšak média se tématu věnovala trestuhodně málo. Jednou z výjimek byl kolega Petr Holub, který těsně před volbami popsal na základě statistických údajů "dramatické rozšíření chudoby" a "sociální propad, který v posledních pěti letech zažila přímo na sobě nebo nepřímo u svých známých značná část obyvatelstva" (celý článek zde). Autor tuto skutečnost dal do souvislosti s průzkumy očekávaným, a volbami nakonec potvrzeným úspěchem stran zaměřených na protest proti celé politické garnituře.
Zkoumání příčin místní chudoby by tak možná bylo užitečnější než láteření, jak jsou Češi hloupí, když volí nové populistické či antisystémové strany. Protože neblahá politická reakce je přesně tím nebezpečím, které v sobě chudoba či zvětšující se nerovnost skrývá.
Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.
