Mali je západoafrický stát s 15 miliony obyvatel, který nemá moře a zaujímá rozlohu 1 240 000 kilometrů čtverečních, z nichž tři čtvrtiny představuje poušť. Ve čtrnáctém století zahrnovala mocná Malijská říše i některé části dnešního Senegalu, Guineje a Nigeru. Po porážce a rozdělení se země stala v devatenáctém století francouzskou kolonií a v roce 1960 získala zpět nezávislost.
Obyvatelstvo Mali je rozmanité: pouštní nomádi, zejména Tuaregové na severu a většinová usedlá černošská populace na jihu. V zemi se hovoří mnoha jazyky, ale jednotícím prvkem je islám, který vyznává téměř 95 procent obyvatel. Hlavní hospodářskou činnost představuje zemědělství, především v rozlehlé vnitřní deltě řeky Niger, jež je domovem mnoha kmenů včetně Dogonů, pozoruhodných lidí, kteří prosluli sochařstvím a architekturou.
Dusno v poušti
V Mali dlouho vládla vojenská diktatura, avšak v roce 1991 se země stala příkladem úspěšného přechodu na demokracii v Africe. To trvalo až do roku 2012, kdy státní převrat ochromil základní veřejné instituce v zemi. Tuaregy putující na severu do Mauritánie, Alžírska a Nigeru obzvláště vysílilo přetrvávající sucho a kolaps karavanové ekonomiky. Mnozí z nich se uchýlili k obchodu se zbraněmi, otroky nebo zlatem; někteří naléhavě žádají nezávislost.
Maliští vojáci na letišti ve městě Gao.
Po urputné náboženské válce, která v 90. letech rozvrátila Alžírsko, uprchl obrovský počet muslimských fundamentalistických Arabů na jih do rozlehlé Sahary, jejíž část leží i na území Mali. V roce 2011 pak Západem podporovaná změna režimu v Libyi svrhla plukovníka Muammara Kaddáfího a vyhnala do pouště další fundamentalisty – ti se však ještě předtím stačili zmocnit značné části Kaddáfího těžké výzbroje a také mnoha automobilů.
Tito fundamentalisté, z nichž se stali svého druhu banditi, se dohodli s kočovnými obchodníky. A všichni dohromady si osvojili fundamentalistickou rétoriku pomsty proti bezvěrcům.
A jdeme na to
V lednu 2013 vytvořily tyto skupiny konvoj čítající několik stovek pick-upů a terénních čtyřkolek a vyzbrojený těžkými kulomety. Pouštní města Gao, Kidal a Timbuktu rychle padla do jeho rukou. Islámské památky včetně několika slavných pamětihodností v Timbuktu byly zničeny. Dobyvatelé zavedli právo šaría a ženy byly nuceny začít nosit šátky, přestože v nich nikdy chodit nemusely. Konvoje ohrožovaly dokonce i hlavní město Bamako, v němž žijí převážně černí Afričané.
Francouzští vojáci v Mali.
Současný prezident Dioncounda Traoré, plukovník z jihu země, v panice vyzval francouzské úřady, aby vynutily dodržení bilaterální obranné dohody, přestože on sám se předtím podílel na převratu, který vyhnal právoplatně zvoleného bývalého prezidenta Amadoua Toumaniho Tourého do exilu, což vyvolalo kolaps státní správy a napětí ve vztahu s Francií.
Francie nemá v Mali jiné zájmy než ochranu vlastních občanů a zajištění stability v oblasti Sahelu. Před několika lety stáhla z Mali všechny své trvalé vojenské základny. A protože v zemi dosud žije méně než tisícovka francouzských občanů, jsou i pragmatické zájmy Francie v Mali relativně slabé.
Slyším, tady Hollande!
Francouzský prezident François Hollande se navzdory izolaci odvážně rozhodl na Traorého volání o pomoc rázně zareagovat. Ve Francii to všichni pochopili a schvalují.
Málokdo naznačuje, že intervence francouzské armády byla prostředkem, jak získat koloniální impérium zpět. A Spojené státy – jimž jsou celistvost malijského státu a blaho jeho občanů za normálních okolností lhostejné – si byly vědomy hrozby, že by kontrolu nad obrovským malijským územím mohli získat fundamentalisté/teroristé. Rozhodly se proto, že se budou podílet na dopravní, komunikační, logistické a zpravodajské složce operace vedené Francouzi.
Francouzští vojáci v Mali.
Maliský voják na kontrolním stanovišti nedaleko města Diabaly
Velká Británie, přestože je na jakoukoliv společnou evropskou obrannou politiku alergická, nabídla z podobných důvodů dvě letadla. Pokud jde o Evropu, ta neudělala nic – což se dalo předpokládat.
Francie si vedla úžasně. Za pouhých pár dní se jí podařilo vyslat do země téměř tři tisíce silně ozbrojených a efektivně motorizovaných mužů. Města Gao, Kidal a Timbuktu byla dobyta zpět a Bamako zachráněno. Fundamentalisté, kteří při francouzském leteckém bombardování přišli o většinu vozidel a zbraní, se střemhlav rozprchli do pouště.
Francouzští vojáci jsou nyní připraveni na návrat domů. Mají se však vrátit, když se v poušti dosud pohybují tisíce fundamentalistických zabijáků, nyní již špatně motorizovaných, ale stále ozbrojených?
Zbrojíři připravují francouzský letoun Rafale k úderům na islamisty v Mali
Zapomněli na tradice
Mali samozřejmě není jedinou zemí, která čelí fundamentalistickému povstání. Pro současnou krizi islámu je takové násilí typické. Sečtělé, kulturně zušlechtěné a zářivé tradice předchozích staletí jako by vymizely. Mnoho zemí s muslimskou většinou si nechalo uniknout mezi prsty ekonomický vzmach, a tak nyní naslouchá volání islamistického fundamentalismu.
Tyto země dnes potřebují bolestné a dalekosáhlé reformy, aby získaly hospodářskou prosperitu – a tento cíl předpokládá také kulturní změnu. V křesťanství představovala reformace nezbytnou podmínku vzniku demokracie a kapitalismu. V soudobém islámu se však mocným zatím vždy podařilo potenciální reformátory eliminovat. V důsledku toho je islámský svět většinou slabý, částečně kolonizovaný, pokořený a hospodářsky bezmocný. Z ropy má prospěch jen hrstka panovníků.
Navzdory těžkému údělu se jen několik tisíc z 1,5 miliardy muslimů přihlásilo k extremistickému projektu zabíjení bezvěrců a umírněných souvěrců. Vzhledem k výslednému politickému a náboženskému zmatku – a také proto, že náboženské autority tváří v tvář islamistické rétorice mlčí – však žádný muslimský stát nemůže vyřešit své problémy pouze domácími prostředky.
Afričtí kluci hrají fotbálek v hlavním městě Mali Bamako (16. ledna 2013)
Zapotřebí je pomoc zvenčí. Mali bylo první zemí, která o ni požádala, přičemž místní náboženské autority vládní žádost o vojenskou pomoc Francie podpořily. Nyní je nutné opětovně vybudovat malijskou armádu, vycvičit její policii a restrukturalizovat její vládu. I to bude možné jen tehdy, pokud nezbytné reformy získají podporu náboženských autorit.
Pomoc při reformě muslimských států však není úkolem jen pro Francii, jak tomu bylo v Mali. Je to zodpovědnost celého Západu.
Michel Rocard v čase, kdy byl ministerským předsedou Francie (1988-1991)
Michel Rocard (nar. 1930) v pokročilém politickém věku
Michel Rocard je bývalý premiér Francie a bývalý lídr francouzské Socialistické strany.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
