PŘÍLOHA: VLÁDNÍ KRIZE
jak jí rozumět ¦ co bude
Věc je mnohem jednodušší. Sociální demokracie si uvědomila odpovědnost vítěze parlamentních voleb a nehodlá před ní zbaběle prchnout či prokázat neschopnost hledat a nacházet řešení průběžně vyvstávajících problémů. Nápad sestavit vládu, jejímž úkolem bude dotáhnout do konce práci svých předchůdkyň, je pokusem o poctivé řešení.
ČSSD nejednala, aby se nedohodla, ale aby se dohodla – v intencích svého nedávného sjezdu. Ten sice pokračování Grossovy vlády jako menšinové umožňuje, ale jen za určitých podmínek, jako krajní východisko z nouze. Nikdo netvrdí, ani ČSSD, ani KDU-ČSL, která se na povýšení osobního sporu v koaliční krizi podstatně podepsala, že zdrojem dnešních obtíží je programový konflikt.
Mluví se o nedůvěře, která kvalitativně změnila mezilidské vztahy v koaličních špičkách. Nikdo však zároveň nepopírá, že programové předpoklady pro koaliční vládu v plné síle trvají. Na tom nic nemění fakt, že příčiny neshod interpretují jejich účastníci různě. Sociální demokracie se k tříbarevné koalici zavázala již před volbami v roce 2002 a programové důvody, proč tak učinila, dosud nepominuly. Stěžejní pilíř koaličního programu – orientace na Evropskou unii se všemi závazky, které členství v EU obnáší – stojí stále neotřesen.
Excentrické tažení proti Evropské ústavní smlouvě v těchto dnech dokonce eskaluje a vybízí nešťastně zablokovanou exkoaliční většinu v Poslanecké sněmovně k jasné reakci.
Je nutné pokračovat v započatých reformách a ratifikovat Evropskou ústavní smlouvu.
Nejmenší překážkou jsou plané řeči o jakémsi loutkovém charakteru projektovaného kabinetu. Ty by se mohly dotknout všech, kteří nové vládě pomáhají na svět, včetně prezidenta republiky. To, že by ve vládních křeslech neusedli straničtí lídři, ještě neznamená, že by je nahradila druhá liga. Kabinet, jehož ráz, program a složení jsou předmětem jednání mezi exkoaličními partnery, musí mít a bude mít jasný a výrazný politický profil. Jde jen o to, aby se mohl co nejlépe a nejrychleji vypořádat s traumaty, která zasáhla zvláště sociální a křesťanské demokraty.
Hodnota takové vlády by se vyjevila, až by mohla bilancovat svou práci.
To však je to poslední, co může připustit naše opozice. Kupodivu i Jan Zahradil se 11. 4. v MF DNES uchýlil k siláckým výrokům, které se absolutně v ničem neliší od toho, co jsme poslední dobou slyšeli od pana Grebeníčka. Projekt nového kabinetu napadá jako výraz servility české vlády vůči bruselské vrchnosti a jako podvod páchaný na voličích.
Víme však, že pro KSČM je podvodem na voličích sama idea trojbarevné vlády. Z obav o zachování levicovosti politiky ČSSD samozřejmě Jana Zahradila nepodezřívám.
Ale tím spíše si kladu otázku: Co ho vede k tomu, aby politiku sociální demokracie napadal stejně nevkusně jako někteří předáci KSČM? Mám jen jedno vysvětlení: obtíže, jimiž česká politika prochází, vyjevují politickou mizerii naší opozice. To je něco, nad čím by voliči měli začít velmi vážně přemýšlet.
 Lubomír Zaorálek. |
