"Jedná se o fundamentální konflikt známých vizí," říká Klaus. Obě tyto vize se nám pan prezident snaží přiblížit. Ovšem pozice těch, kteří chtějí evropskou ústavu, tedy i moje, je v podání Václava Klause silně karikována.
Žádný stát se nechce rozplynout
Václav Klaus si z nás patrně dělá legraci, když nám podsouvá parafrázi: "big is beautiful". Prý nechápeme, že demokracie si vyžaduje také lidský rozměr, a sníme o velkém centralizovaném evropském superstátě.
Ustavičně opakuje, že národní stát považujeme za dědictví neblahé barbarské evropské minulosti.
Já naopak neznám jediný členský stát, který by toužil po tom, aby se rozplynul v superstátě. Spíš existuje opačný trend: posílit národní stát, dát mu jasnou roli v EU. Proto v ústavní smlouvě nedochází k žádnému zásadnímu rozšiřování kompetencí Unie, možná s výjimkou oblasti měnové unie, kde se nás to ještě netýká.
Zvlášť významné je, že se v ústavní smlouvě poprvé dostávají ke slovu národní parlamenty. Poprvé bychom mohli v našich národních parlamentech kontrolovat, zda přijímané zákony a normy EU se netýkají rozhodování ve věcech, které patří do kompetence národních parlamentů.
Úloha národních parlamentů musí růst
Podobný trend se prosazuje již v poslední době. Před několika týdny se v Bruselu konala první shromáždění zástupců národních parlamentů, kde jsme byli vyzváni, abychom zahájili debatu o finanční perspektivě EU a lisabonské strategii právě v národních parlamentech. Poprvé se vybídlo, aby se diskuse o těchto zásadních strategických otázkách EU vedla na úrovni národních parlamentů.
Nejen že mi to nevadí, jak si představuje pan prezident. Naopak. Jsem přesvědčen, že úloha národních parlamentů musí růst, má-li se Unie dále demokratizovat. Pouze na úrovni národních parlamentů si dovedu představit plnou veřejnou kontrolu nad výkonem politické moci. V blízké budoucnosti stěží dokážeme pro Evropský parlament zajistit tak reprezentativní volby a zastoupení občanů, jaké mají národní parlamenty.
Souhlasím s názorem politologa Willa Kymlicky, který zdůrazňuje význam politické komunikace v místním jazyce jako páteře moderní demokratické politiky. Všechna klíčová média jsou v národních jazycích, od televize až po tištěná periodika. O všech významných politických otázkách se vždy budou chtít Italové, Dánové, Češi i Poláci bavit nejdřív sami mezi sebou, ve svých národních jazycích.
Tak to je dnes a je jasné, že to takto ještě velmi dlouho bude. Národní stát je nezastupitelný.
Potřeba globálního vládnutí
Zároveň ovšem platí, že v globalizovaném světě dochází nezadržitelně k oslabování národního státu. Globalizace znamená, že se nacházíme v další fázi civilizační evoluce, která nás postupně integruje. Tady nejde o žádnou vášeň a obdiv k velkým celkům.
Nikdo si nepřeje, aby se národní stát rozplýval, ale nad našimi hlavami dochází k velkým změnám. Civilizační pohyb se v posledních patnácti letech zázračně zrychlil. Od vydání operačního systému Windows 3.0. pár měsíců po pádu berlínské zdi se daly věci prudce do pohybu. Následovaly masivní investice do optických vláknových sítí, terestriálních a podmořských optických kabelů. Nesmírně se zvyšuje propojenost světa a ekonomik. Ale tento vývoj vytváří nová rizika. Vznikají nová centra a periferie. Svět ponechaný sám sobě vytváří nové nespravedlnosti.
Je potřebný program globální kontroly a globálního vládnutí. To neznamená, že národní státy mají v tomto prostředí zaniknout. Joseph Stiglitz píše, že světové trhy musí být řízeny k podpoře soudržnosti společnosti a integrity národních států, s respektem k rozdílným kulturám a zvláštnostem.
Tady jde o to, jak učinit náš dnešní život srozumitelným, bezpečným, jak učinit naše instituce blízkými a kontrolovatelnými uprostřed vývoje, který je mimořádně rychlý a rizikový.
Ústavní smlouva je jen pokus ujasnit si, které věci se dají efektivně rozhodovat na úrovni národních států a které na úrovni EU. Nejde o žádnou vášeň centralizace a regulace.
Jde o to, na jaké úrovni lze vytvořit onu přidanou hodnotu. Dělená suverenita (divided sovereignty) zde znamená, že právem EU se řídí pouze evropské záležitosti, zatímco záležitosti členských států se řídí podle vlastních právních řádů. Princip dělené suverenity není ústavní smlouvou nijak zpochybněn. Nikde v ústavní smlouvě nenajdeme, čím by se dalo doložit Klausovo tvrzení, že z členských států se stanou regiony s omezenou pravomocí, přičemž větší budou utlačovat ty menší. Neexistuje žádná skupina euronadšenců, která by měla na něčem podobném zájem.
Společně proti terorismu
Pan prezident nemá pravdu, když říká, že nám jde o budování stále těsnější Evropy. To není pravda. Jde o správné rozdělení kompetencí. Určitě se nám například vyplatí upravovat na evropské úrovni otázky vnitřní i vnější bezpečnosti. Vyplatí se společně bojovat proti zločinu, pašování drog i terorismu. Také vzduch i voda v řekách překračují zcela volně hranice a je moudré starat se o ně celoevropsky.
Řadu jiných věcí naopak chceme rozhodovat na národní úrovni, například právo účastnit se ozbrojeného konfliktu, vybírat daně, měnit penzijní nebo školský systém. Součástí veřejné debaty by mělo být stanovení mezí, za něž v současné době integraci posouvat nehodláme. Vláda by měla říci, kde vidí nepřekročitelné hranice v otázkách zahraniční politiky nebo imigrace, stejně jako v otázkách daní nebo trestního práva. Sám souhlasím s vizí jednotné bezpečnostní a zahraniční politiky EU, ale nesouhlasím už s tím, aby diplomatické sbory jednotlivých členských zemí nahradil jednotný diplomatický sbor.
Václav Klaus všude opakuje, že ústavní smlouva mění podstatu EU, že představuje novou kvalitu, nebo možná spíše osidla, do nichž definitivně spadneme. Proč se ale máme tak bát posilování evropské ústavnosti? Václav Bělohradský nedávno napsal: "Podporuji ústavní smlouvu právě proto, že jsem euroskeptik. Vyjmenovává naše práva, a tím oslabuje svrchovanost moci, a to znamená, že my občané budeme svobodnější, protože proti papalášům a různým privatizátorům se budeme mít kam odvolat."
Hlavním smyslem ústavní smlouvy je vytvářet jasná pravidla a dostat politickou moc, včetně tolik omílaných "chladných" a "vzdálených" evropských institucí, pod kontrolu. Komu toto vadí?
