Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zanikne-li sociální stát, zanikne i demokracie

  14:00aktualizováno  14:00
S penzijními a zdravotními reformami je nutné začít nejpozději ihned. Debata o jejich podobě musí být vedena bez ideologických předpojatostí, s vědomím, že se hraje o svobodu du každého z nás.

Demonstrace před Úrazovou nemocnicí v Brně - Před brněnskou Úrazovou nemocnicí protestovali zdravotníci proti plánům ministra Tomáše Julínka | foto: Radek Miča, MAFRA

Nepochybně mají pravdu ti ekonomové, kteří tvrdí, že se budeme muset rozloučit se sociálním státem, pokud nemají zkolabovat veřejné finance řady evropských států včetně našeho. Jen výdaje určené na zdravotní péči a na zajištění lidí ve stáří, dvě klíčové a rozhodující aktivity sociálního státu, stačí k tomu, aby nebezpečně narůstal státní dluh a naopak klesala důvěryhodnost zadlužující se země až po samu hranici ekonomického úpadku.

Zacyklený proces

Medicína je stále lépe schopna vypořádat se s nemocemi, nad nimiž ještě nedávno dělala kříž. Její rozvoj však provází technologicky stále náročnější – a tudíž dražší – diagnostické a léčebné postupy. Spolu s kvalitnějšími stravovacími návyky a dalšími aspekty prodlužujícími život současně vzrostl počet těch nejdražších, protože z hlediska poskytované péče nejnáročnějších klientů zdravotní péče. Udržet dostupnou zdravotní péči pro všechny na úrovni současné medicíny tak znamená začít se uchylovat k deficitnímu financování.

Stárnutí společnosti a současně rostoucí délka dožití zvyšují nároky na penzijní systémy. Nemá-li přechod do starobního důchodu pro lidi, kteří do systému poctivě přispívali celý svůj produktivní život, znamenat pád do bídy, musí systémy vyplácet penzi v přiměřené výši. Příjmy, které pro ten účel získávají, začínají pokulhávat za výdaji. Musí pak být podporovány ze zdrojů státního rozpočtu, což nutně vede k jeho dalšímu zadlužování.

Bismarckovo dědictví

Financování obou sociálních systémů, tedy zdravotní péče a zajištění ve stáří, bylo od samého svého počátku – od doby jejich zakladatele, německého kancléře Otto von Bismarcka – postaveno na předpokladu, že v demografické skladbě společnosti budou převažovat mladší ročníky a že každá rodina bude mít více než dvě děti. Tak peníze vybrané (ze zákona povinným) zdravotním a penzijním pojištěním pokrývaly aktuální zdravotní péči a lidem s nárokem na starobní důchod se mohly penze vyplácet ve stanovené výši, aniž systémy vyžadovaly dodatečné zdroje. Existovala záruka, že suma v daném roce vyplacená se v následujícím roce bezpečně vybere ve stejné, ne-li rostoucí výši.

Německý kancléř Bismarck

Oba systémy vedle toho obsahovaly a obsahují nezanedbatelný mravní rozměr. Byť řízeny státem, vyjadřují vůbec nejlépe solidaritu mezi generacemi a solidaritu lidí zdravých s lidmi nemocnými. Srážkou z příjmu občan ví (nebo by měl vědět), že se tak nejen zajišťuje pro případ své nemoci a své svého stáří, nýbrž že současně se z jeho peněz hradí zdravotní péče aktuálně nemocných či potřeby lidí, kteří překročili hranici produktivního věku.

Jak daleko byl brod?


V druhé polovině padesátých let minulého století předseda (západo)německého Svazu katolických podnikatelů ho Wilfried Schreiber – dobrý duch sociálních reforem v Německu, jednoho ze základních kamenů tehdy vznikajícího konceptu rýnského kapitalismu – na základě zadání spolkového kancléře Konráda Adenauera zpracoval spolu s ostatními podnikateli a významnými ními katolickými hodnostáři koncept k zajištění lidí ve stáří, ale i ve věku dospívání.

Koncept hovořil o takzvané dynamické rentě (míněn byl starobní důchod), která se měla pohybovat směrem vzhůru – v závislosti na pohybu mezd a platů v průmyslu i ve službách. Autoři dynamickou rentu obhajovali poukazem na právo seniorů podílet se na probíhajícím hospodářském zázraku, stejně jako se na něm podíleli jejich mladší souputníci. Koncept, později nazvaný Mezigenerační smlouva, prosadil kancléř Konrád Adenauer proti vůli ministra hospodářství Ludwiga Erharda a ministra financí Fritze Schäffera ve Spolkovém sněmu.

Spolkový kancléř Konrad Adenauer v roce 1951

Původní součástí konceptu byla – vedle oné starobní renty – i renta dětská. Stát ji měl vyplácet dětem tak, aby ji rodiče nemohli zneužít. Smyslem bylo umenšit závislost dětí na sociálním postavení rodičů a zvýšit jejich šanci na dosažení co možná nejvyššího vzdělání včetně vysokoškolského. Renta neměla být nevratnou sociální dávkou, nýbrž půjčkou. Dítě ji mělo státu splácet až tehdy, když se jako dospělý člověk postaví na vlastní nohy. Splácet se mělo buď klasickými splátkami, nebo za každé nově narozené dítě mohl být dluh částečně umořen.

Otevírala se tak možnost dluh splácet dětmi, které dlužník přiváděl na svět, a společnost si podle Schreibera měla vytvořit účinný nástroj pro to, aby se trvale rodil dostatek dětí potřebný k optimální demografické skladbě společnosti. Kancléři Adenauerovi se nápad s dětskou rentou líbil, ale nakonec ji zavrhl se slovy, že děti budou mít lidé vždycky.

To, že se fatálně mýlil, dokazoval už o deset let později jiný významný křesťanský demokrat, Kurt Biedenkopf, tehdy rektor univerzity v Bochumi, studií o demografickém vývoji západoněmecké společnosti; studie doložila sklony této společnosti ke stárnutí. Biedenkopf upozorňoval, pokud se má zmíněná tendence zvrátit a má se zabránit osudovým dopadům, měla by německá politika "nejpozději ihned" přijmout odpovídající opatření.

Naneštěstí pro Biedenkopfa, nakonec i pro celou německou společnost, začaly v šedesátých letech dospívat silné poválečné ročníky. I když to s rozením dětí nijak nepřeháněly, porodnice a předškolní zařízení praskaly ve švech. Podle politiků ve světle zdánlivě porodního boomu Biedenkopf stahoval kalhoty příliš daleko od brodu.

Husákův erotický ráj

Z filmu V hlavní roli Gustav HusákPodobné studie jako ta Biedenkopfova vznikaly i u nás. Rovněž zdejší sociologové varovali "stranu a vládu", že demografický vývoj společnosti – navzdory silným poválečným ročníkům – vykazuje znaky ochabnutí s důsledky fatálními. Jenže mezitím nastoupila normalizace. Gustáv Husák ve snaze si společnost "koupit", zvýšil kromě jiného příspěvek v mateřství, zavedl výhodné novomanželské půjčky a zvedl přídavky na děti.

Zdánlivě jeho ekonomická motivace zapůsobila. Silné poválečné ročníky v sedmdesátých letech začaly přivádět na svět takové množství dětí, že i zde byly přeplněné porodnice, předškolní zařízení, nakonec i školy.

Zda však Husákovo sociální korumpování mladých mělo zamýšlenou účinnost, o tom lze pochybovat. Těžká deka, která tehdy padla na společnost, vytlačila slušné lidi z veřejného prostoru a zahnala je do soukromí. Utažení poměrů občané kompenzovali uvolněním vztahů v soukromí. Spisovatel Milan Kundera v prvním rozhovoru pro francouzský deník Le Monde poté, co emigroval, poměry charakterizoval přesně: na otázku, co říká probíhající sexuální revoluci na Západě, odpověděl otázkou, co by asi tak měl říkat na tuto křečovitou snahu se sexuálně uvolnit on, který právě přichází z erotického ráje.

Milan Kundera v erotickém ráji - na rohu ulic Bartolomějská a Na Perštýně v srpnu 1969

Trend stárnutí obyvatelstva však nezastavila ani sexuální revoluce na Západě, ani Husákův erotický ráj. Systémy financování zdravotní péče a zajištění ve stáří se stále častěji obracely na stát s prosbou zalátat finanční díry. Hrozba jejich zhroucení se stávala čím dál reálnější. Je zřejmé, že dosavadní způsob financování zdravotní a sociální péče vyžaduje reformu.

Kdo nemá děti, má za tři

Nejjednodušší by bylo, kdyby se podařilo zvrátit demografický trend a lidé by začali přivádět na svět na jednu matku více než dvě děti. Pokud by se něco takového podařilo – jako že se to nedaří a asi už nepodaří – i tak by šlo o dlouhodobý proces, jehož plody budou možná sklízet další generace a jehož výsledky beztak nelze předem zaručit.

Už sedmdesátá léta ukázala, že lidé vděčně a rádi přijímají sociální platby spojené s dětmi, avšak bylo by naivní myslet si, že děti na svět přivádějí proto, že se nemohou dočkat nějaké té stovky nebo tisícovky měsíčně navíc. Dokonce je otázka, zda by projekt autora dětské renty měl ten účinek, který si od ní Wilfried Schreiber sliboval, a to zejména v prostředí vůči malým dětem a rodinám s dětmi tak nevlídným, jakým je současné Česko.

Nedávno tuzemští statistici spočetli, že průměrní rodiče musí do jednoho svého dítěte po dobu dvaceti let, než se potomek ocitne na kraji dospělosti, investovat asi tři miliony korun. Bezdětné páry tudíž dosahují značných finančních úspor; v případě úspory ve výši dvou nebo tří dětí si mohou pořídit luxusní byt či menší vilku na kraji většího města a k tomu automobil střední třídy. Kdežto rodiče, již se musí starat o děti, dostávají za prokázanou péči od státu kompenzaci v podobě daňové slevy umožňující jim se jednou měsíčně rozšoupnout v levnější periferní restauraci. A to nemluvím o naprosto nedostupných, protože neexistujících jeslích, přeplněných školkách, předražených soukromých pečovatelských službách a o nevlídných zaměstnavatelích odmítajících matky nejen s malými dětmi, ale vůbec s jakýmikoli dětmi.

Gerhard Schröder v Recklinghausenu. (17. září 2005)Když minulý německý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder koncipoval svoji velkou reformu sociálního státu, známou pod jménem Agenda 2010, pamatoval – vedle nezbytných restrikcí, které mu dodnes v Německu předhazují populisté zleva i zprava – také na rozsáhlý komplex opatření, která měla učinit německou společnost vlídnější k malým dětem a k rodinám s dětmi. Myslel na předškolní zařízení, na školy s celodenní péčí i na možnost rodiče s dětmi (matku nebo otce) zaměstnávat na částečný úvazek s finanční kompenzací ze strany státu tak, aby o dítě pečující rodič nejen neztrácel ze své profese, ale nebyl ani finančně bit a zaměstnavatel naopak nebyl nucen vynakládat víc, než je pro něj ekonomicky účelné. Vzkázal nám tak, že reforma sociálního státu má – bez opatření vedoucích ke změně vývoje demografické křivky – i tak chmurné vyhlídky.

Nedat za pravdu baronce T.


Kardinální otázkou zkrátka zůstává, jak mají být samotné reformy vedeny. Na základě jakých zásad? Zdánlivě nejjednodušší a nejrychlejší řešení nabízí tato liberální maxima: Bude-li se umět každý postarat sám o sebe, bude se umět společnost postarat o sebe jako celek. Domyšleno do posledních důsledků: společnost se promění v množinu individuí odkázaných na sebe samé či nanejvýš na své nejbližší a naplní se tím výrok baronky Thatcherové o společnosti, která neexistuje. Anebo se máme držet uhlířské víry, že společnost existuje a že se uprostřed ní odehrává cosi na způsob mezilidské solidarity?

Margaret ThatcherováPokud ano, pak reforma se musí držet zásady sounáležitosti bohatých s chudými, zdravých s nemocnými, mladých se starými. Jinými slovy: reformy nemohou brát ohled výlučně na ekonomická hlediska. Musí v sobě obsáhnout i to, čemu osvícení ekonomové říkají mimoekonomické aspekty tržního hospodářství. Míní tím jak mravní hodnoty, které přesahují prostou tržní výměnu zboží a služeb, tak řád, jímž se společnost řídí, chce-li si zachovat ráz společnosti svobodných jedinců. Jedno ze základních pravidel takového řádu zní: spravedlnost a solidarita.

Spravedlnost, která se projevuje rovností šancí, je zdánlivě nespravedlivá. Jsme lidé rozdílně disponovaní a talentovaní a nabízejících se šancí se nejlépe zhostí jen ti schopnější. Zbytek se choulí v houfu poražených. Rovný přístup k šanci ústící ve faktickou nerovnost tudíž vytváří sociální napětí v důsledku sociálních (potažmo psychických a jiných) rozdílů. Překročí-li toto napětí určitou hranici, společnost se štěpí, neboť se v ní rozevírá sociální propast s důsledky, které jsme mohli zaznamenat například koncem padesátých let na Kubě, kdy se tam moci chopil Castro, nebo v dnešní Venezuele. Bez solidarity jako výrazu vzájemnosti, jdoucí se spravedlností ruku v ruce, je svobodný vývoj ve společnosti jednoduše nemyslitelný.

Tak pravil Kalvín

Jan KalvínJan Kalvín, kterému je připisováno duchovní otcovství kapitalismu, si byl vědom i sociálního rozměru lidské společnosti. V kázání z roku 1555 o konání dobra říká: "Ne bez důvodu poroučí Bůh těm, kteří jsou obdařeni statky, aby měli otevřenou ruku pro chudé a hladovějící na této zemi. Říká nám tím totiž, že tak mu máme sloužit a přesně tak se má i stát. Úctu mu máme vzdát prostřednictvím statků, kterými nás bohatě obdaroval. Posílá nám chudé svým způsobem místo sama sebe jako jeho výběrčí. I když naše dary přicházejí k dobru smrtelnému stvoření, přesto Bůh to vidí, jako bychom to, co jsme dali chudému, dali do rukou jemu samotnému. Ve vztahu k Bohu naše konání není darem, který mu dáváme, ale jde o dlužný dík za statky, kterými nás opatřil. Proto milosrdnost, kterou prokazujeme svým bratřím, chápe, jako by patřila jemu samotnému. Tak platí, kdo křiku chudého uzavírá svůj sluch, nebude Bohem vyslyšen, až on sám se rozkřičí."

Dělit se o své bohatství s chudými a potřebnými je tedy podle Kalvína jediný možný způsob, jak před Bohem obstát. To, co znělo před pěti sty lety jako samozřejmé, dnes asi nebude mít ten správný náboj. Neumím si představit, že by světští Češi se nyní rozhodli pro charitu pro větší slávu boží. Přesto, jak dokládá celá řada jejich spontánních projevů solidarity, lze usuzovat na to, že smysl pro férovost a pomoc jim není cizí. Dokonce si dovolím tvrdit, že nemají problém v dnešní postindustriální době, uvnitř společnosti, která je složitým způsobem propletena různými tu méně, tu více potřebnými institucemi, přijmout "jho" státem vynucované solidarity cestou zákona.

Co Julínek nezvládl

Příčinu selhání Julínkovy reformy financování zdravotní péče bychom obtížně hledali v ekonomickém zdůvodnění. Z tohoto hlediska, z hlediska rizika možného chronického zadlužování zdravotních pojišťoven, byla ta reforma potřebná a přišla ve správný okamžik. Selhala proto, že byla veřejnosti předložena tupým, ekonomickobyrokratickým jazykem, jako by šlo o běžný byznys, a nikoliv o jeden z významných fenoménů evropské civilizace, opírající se o staleté křesťanské sociální učení, o fenomén, který jako svoji nezpochybnitelnou tradici převzala i bezvěrecká sekulární Evropa.

Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek otevřel v Bně nové traumacentrum (4.12.2008)

Namísto toho, aby poplatky, které se staly mediálním znakem reformy, byly lidem představeny jako přídatný projev solidarity s těmi nejvíce nemocnými, staly se zdviženým prstem byrokrata, kárajícího prostý lid za zneužívání a nadužívání zdravotní péče. I když nadužívání zdravotní péče bylo jedním z motivů, přesto měly být poplatky interpretovány jako výzva k větší střídmosti ve prospěch postiženějších a potřebnějších.

Jednotlivé sociální křiklavosti, které podobný zásah do systému vždy s sebou přináší, nebyli úředníci ochotni řešit okamžitě, nýbrž postižené nešťastníky – za netečného přihlížení ministra Julínka – povýšeně odkazovali na výsledky probíhající analýzy. To vše byla nahrávka na smeč populistům, a to nejen uvnitř sociální demokracie; těmto populistům se podařilo v zásadě správnou reformu v očích veřejnosti zdiskreditovat a na dlouhé roky dopředu zničit šanci na zopakování. Na vině tu však také je neschopnost českých konzervativců vymanit se ze svůdného kouzla liberální prostoty tržní ekonomiky a vzít v potaz i mimoekonomické aspekty kapitalismu, jichž si byl vědom už Kalvín. Až ty totiž činí kapitalismus "salonfähig", tedy lidsky přístupným a spravedlivým.

Bez soudržnosti nastane konec

Cílem demokratické politiky není ani spravedlnost, ani solidarita, nýbrž svobodná existence každého jedince. Bez spravedlnosti a solidarity je však taková svoboda nemožná. Být svobodným znamená vzít především na sebe riziko z vlastního života a z vlastního rozhodování a být připraven tomuto riziku vlastními silami čelit. Být svobodným – jinak řečeno – je jedním z nejtvrdších adrenalinových sportů. Odmítne-li většina společnosti nabízenou svobodnou existenci, propadne do nesvobody se všemi jejími důsledky.


16. místo - Namáhavý výstupPotíž však tkví v tom, že většina společnosti o tuto namáhavou existenci opravdu, se vší vahou nestojí, zejména v podmínkách, kdy je každý na vše a na veškerá životní rizika odkázán jen na sebe – tedy v podmínkách, o nichž sní liberálové, když vyslovují svoji maximu. Každá nabídka, která přichází zvenku a která je naopak připravena část toho rizika když ne zrovna převzít, tak alespoň kus cesty nést s sebou, je vítaná.

Otázkou zůstává, kdo je nositelem nabídky. Zda populista, který chce nechuť ke svobodné existenci jedinců využít pro sebe na úkor společnosti, nebo demokrat, usilující v prvé řadě o tvorbu podmínek umožňujících růst lidské schopnosti ke svobodě. V obou případech jsou obsahem nabídky služby a činnosti sociálního státu. V prvém případě sociální stát slouží coby lákadlo, jímž se populista snaží společnost korumpovat, ve druhém je nástrojem, jehož prostřednictvím demokratická společnost opakovaně vyrovnává sociální výkyvy a zaplňuje sociální průrvy hrozící nebezpečně rozrušit pro demokracii tak potřebnou sociální soudržnost.

Je proto nebezpečné odkazovat se na ty názory, podle nichž nastává definitivní soumrak sociálního státu. S ním totiž nadejde i zánik demokracie. Sám sociální stát, pokud si chceme demokracii pro sebe zachovat, je tak vlastně mimo diskusi. Debata se však může a musí vést o jeho vnitřním uspořádání, o míře jeho tržní konformnosti – aby přestal být hrozbou pro veřejné finance, a přitom jsme o něm mohli tvrdit, že své základní poslání naplňuje a že je současně trvale udržitelný.

Ona debata se tak již z podstaty této věci musí vést bez ideologických předpojatostí, s vědomím, že se v podstatě hraje o svobodu každého z nás. Obávám se, že česká politická elita k takové debatě, pro niž nastává nejvyšší čas, zatím nedozrála.

Zástupci parlamentních stran jednali s ministrem financí Eduardem Janotou o státním rozpočtu na rok 2010. (18.9.2009)

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.