Zcela zjednodušeně lze tuto činnost provádět s dobrým úmyslem, nebo se zlým úmyslem. Z hlediska společenské hierarchie to může být na nejnižší úrovni otázka zasáhnout, či nezasáhnout, když opilý soused téměř denně bije manželku a děti, když parta skinhedů napadá nejprve slovně a posléze i fyzicky Romy (ale i jiné „černé“, a to může být Ind, Řek, Turek, Španěl, nebo kdokoli ze střední Evropy, kdo se jen déle „neuváženě“ opaloval).
Model chování – to se mě netýká – je velmi pohodlný, ale pro lidskou, dobře fungující společnost velmi nebezpečný. Toto by asi nejlépe mohli potvrdit ze své každodenní praxe policisté, vyšetřovatelé, soudci a všichni ti, kteří se při své práci setkávají s lidskou lhostejností a strachem. Ano, strachem z následků pravdivé výpovědi o určité události a následků s tímto správným chováním spojených.
Toto chování, jak jsem naznačil, nemá omezení v hierarchii lidské společnosti. Před tímto dilematem – chovat se správně, nebo nesprávně, stojí i vyšší články lidské společnosti. Počínaje obchodníkem – mazaným, který má radost, když napálí a ošidí zákazníka, nebo takovým, který má radost ze spokojených zákazníků a odběratelů.
Toto samozřejmě platí i pro elity jednotlivých národů a států - lépe řečeno, mělo by platit. Lidé na vrcholu mocenské pyramidy by měli ukazovat správný směr vývoje lidské společnosti (i když to bude v určité době a situaci nepopulární) a ne, stále zdůrazňovat, že kam chce směřovat většina, to je ten nejlepší směr. Není tomu tak vždy. Z historie víme, jak mnohokrát většina, v mnoha zemích a říších naší planety vedla svůj národ, ale i jiné národy do velkých katastrof.
V nejvyšším patře této hierarchie jsou vztahy a chování mezi jednotlivými státy, zeměmi a národy. Během dlouhých staletí a tisíciletí vykristalizoval zdánlivě nejsprávnější názor – každý samostatný stát a země má plnou suverenitu. Pokud se jedná o státy s plně zajištěnou svobodou pro všechny občany své země – svobodou politickou, náboženskou, národnostní – je vše v pořádku.
Víme však, že i v naší době existují země a státy, kde veškerou moc v zemi uzurpoval diktátorský, nelidský režim, který své vlastní občany drží v nesvobodě a strachu ze svobodně vyjádřených názorů a myšlenek (zažili jsme to i my v naší zemi, a to nedávno).
A jsme u kořene věci – buď podle prvně jmenovaného principu – suverenita státu na prvním místě – necháme miliony těchto lidí trpět (nesvobodou, ale i nespravedlivým vězněním, mučením a likvidací lidí s jiným názorem), nebo se jasně přikloníme jako k vyššímu principu pomoci těmto zemím vymanit se z těchto intolerantních režimů a nastartovat tak cestu ke svobodnému rozvoji lidských osobností.
Tento proces není a nebude snadný, ani rychlý. Politický tlak na změny v těchto nedemokratických zemích je třeba zesilovat (tomuto nejvíce škodí nejednota demokratických zemí) a v případě nutnosti se nesmíme obávat použít i silové prostředky. Jsem rád, že tento postoj, sice s obtížemi, ale přesto začíná v současnosti převažovat. Nenechme se ovlivňovat moderním relativizováním takových základních pojmů jako jsou dobro – zlo, pravda – lež, právo – bezpráví ...
O správnosti této cesty „plést se do cizích věcí když je to nutné“, svědčí případy zemí, kde tento zákrok byl proveden, a to úspěšně. Že se nepíše o Bosně – Hercegovině, Kosovu, Afghánistánu a dalších zemích ve sdělovacích prostředcích (nebo alespoň o hodně méně) znamená, že množství problémů se v nich zmenšilo a kvalita života lidí v nich žijících se zlepšila.
Ve schopnosti pomáhat druhým (ať už jednotlivcům, skupinám, nebo národům) je budoucnost vývoje lidské společnosti.
