Jenom vypsat všechna ta jména potenciálních restituentů, která znějí jako z normalizační pohádky o Krakonošovi, by zabralo celý tento komentář. Hle: Trauttmannsdorf-Weinsberg, Karl Des Fours Walderode, Salm-Reifferscheidt.
Šlechtické tituly byly již na počátku první republiky zrušeny a s výjimkou období nacistické okupace obnoveny nebyly. Vlastně se používat nesmějí dodnes, což paradoxně znamená, že by se se šlechticem mělo zacházet jako s každým jiným občanem. Jenomže držitelé červené krve se zatím restitučního blaha dočkali dříve než modrokrevníci.
Proč se vracení majetku šlechtě tolik vleče? Předně jde o skutečně velké sumy, často miliardové. Pozemky, budovy, umělecké sbírky. Situaci komplikuje čas od času nějaká ta divoká story o prozatímním, definitivním, odebraném, přiznaném či nepřiznaném nebo kdovíjakém ještě československém občanství. (A Bílá hora by se při té příležitosti též měla odčinit.)
Taky Benešovy dekrety povstávají z historického hrobu. Historici se přou, kdo byl a kdo nebyl kolaborant. Mnohé rozhodnutí závisí i na tom, jestli se včas objeví nebo naopak ztratí nějaký papír z archivu.
Odhlédneme-li od této hry, ze které mají asi největší radost právníci a nejmenší památkáři, napadne nás: komu by vlastně měly ty zámky patřit? Podle některých jsou "všeho lidu". Jenomže "všeholid" sám své občanství vyměnil několikrát a o jeho kolaboraci se raději ani nezmiňujme.
Nebo snad státu, což je jen jiné označení předešlého? Těch se nám pod velehorou Řípem také už vystřídalo několik, zatímco šlechta zůstávala a na majetku lpěla. Možná by se majetky daly v aukci prodat nějakému podnikateli.
Jenomže ti pochopili, že je lepší si hrady a zámky postavit svépomocí a zabudovat si v nich vyhřívanou podlahu. Asi bude nejjednodušší všechno vrátit. Robota zatím nehrozí.