Sociologové i psychologové jsou přesto přesvědčeni, že žádná vlna žalob pro sexuální obtěžování nehrozí. "Češi mají obecně zakořeněný odpor k udávání, a zejména v tak křehké sféře, jako je oblast dvoření. Explozi žalob jako v USA nečekáme. Česká společnost je v tomto ohledu poněkud volnější, Češi také žijí promiskuitněji než Západoevropané, například mají v průměru dvakrát více partnerů," tvrdí psycholog Slavomil Hubálek.
ZÁKON PŘESTO MŮŽE POMOCI
Většina odborníků ovšem považuje nové ustanovení zákoníku práce, které zapovídá "sexuální harašení" na pracovišti, za užitečné. I když se o těchto problémech v Česku hovoří spíše s ironickým úsměvem, týkají se podle nejrůznějších odhadů velké části žen. Například podle lednového průzkumu The New York Times zažila sexuální obtěžování v zaměstnání téměř každá druhá Češka.
Za obtěžování lze přitom podle zákona považovat jakékoliv nežádoucí chování sexuální povahy, které je nevítané, nevhodné či urážlivé. "Okruh aktivit, které tam lze zařadit, je velmi široký.
Od vyvěšování urážlivých plakátů přes slovní narážky až po fyzické obtěžování," vysvětluje socioložka Marie Čermáková, která se zabývá postavením žen ve společnosti. "Dokud nic takového v zákoně nebylo, vypadalo to, že je vše dovoleno. Teď se ale dává určitá hranice slušného chování, která by se neměla překračovat," dodává.
Náměstek ministra práce a sociálních věcí Petr Šimerka vidí i další klady. "Kromě toho, že zákon definuje, co to vlastně sexuální obtěžování je, také dává návod, jak se v takovém případě chovat," vysvětluje Šimerka.
Podle něho je možné nejprve žádat nápravu u zaměstnavatele.
Pokud zaměstnanec není spokojen, může firmu donutit k nápravě přes stížnost u úřadu práce. Nejradikálnějším řešením je žaloba. To je sice možné už dnes, ale podle novely ponese takzvané důkazní břemeno výhradně žalovaný - ať už firma, nebo konkrétní zaměstnanec.
Nové znění zákoníku práce má pomoci hlavně v podobných případech, jaký popisuje čtyřiadvacetiletá bankovní úřednice z Prahy. "Šéf mě pozval na schůzku. Když jsem odmítla, začal být vysloveně sprostý. Řekl mi třeba: Nečum jak sůva a uč se.
Obtěžovat mě nepřestal, plácal mě přes zadek a nutil poslouchat historky ze svého sexuálního života. Vím, že kdybych pozvání přijala, určitě bych si polepšila, protože jedna kolegyně s ním chodila a šéf nad ní držel ochrannou ruku," vypráví. Situaci vyřešila odchodem do jiné firmy. Dodnes není přesvědčena, že by se odhodlala stěžovat si, i kdyby zákon stál jasně na její straně. "Myslím, že by to bylo ještě horší. Riskovala bych to jedině v případě, že by mě podpořily kolegyně nebo pokud by ta práce byla tak výjimečně dobrá, že bych o ni za žádnou cenu nechtěla přijít," dodává bankovní úřednice.
PRO STÍŽNOSTI NENÍ DOST POCHOPENÍ
I tento případ ukazuje, že změny v zákoně nebudou rozhodně stačit k tomu, aby se změnilo chování lidí. Určitá míra sexuálního napětí na pracovišti je podle psychologů pro českou společnost typická. Ženy či muži, kteří by si chtěli stěžovat na neslušné poznámky či narážky od kolegů, riskují, že se stanou černými ovcemi.
Pohled společnosti na člověka, který obvinil svého šéfa z obtěžování, dokládá i vedoucí právního a kontrolního oddělení Úřadu práce v Pardubicích Jan Piskač.
"Během mé praxe se mi stalo jen jednou, že se ozvala žena s tím, že ji šéf obtěžoval během služební cesty. Prokázat se nic nepodařilo a dotyčná měla velké problémy s hledáním nové práce.
Každý zaměstnavatel se ji bál přijmout," uvádí Piskač.
Ochota smířit se s urážlivým chováním kolegů nebo nadřízených může pramenit z obavy ze ztráty zaměstnání. "Děvčata ze supermarketu mi popisovala podivné tělesné prohlídky, které prováděla hlídací služba na vrátnici, údajně kvůli tomu, jestli nevynášejí zboží. Jenže ty dívky to vůbec neříkaly jako stížnost.
Chápou to jako něco, co se nedá změnit a s čím se musí počítat.
V oblastech, kde je vysoká nezaměstnanost, čekají, že by se dočkaly věty ´Když se vám tu nelíbí, zítra už nechoďte´," popisuje psycholog Slavomil Hubálek případy, s nimiž se setkal
ANI NA ZÁPADĚ NEJSOU ŽALOBY OBVYKLÉ
Zkušenosti z ostatních Evropských zemí, kde už paragrafy o sexuálním harašení na pracovišti platí, ukazují, že soudních sporů na rozdíl od Ameriky je jen velmi málo. Ve Francii a ve Velké Británii je to asi sto případů ročně.
Prezidentka Evropské asociace proti násilí vůči ženám a mužům na pracovištích Catherine le Magueresseová zdůrazňuje velký rozdíl mezi zákonem a jeho uplatněním v praxi. "Francouzský zákoník práce zavedl pojem sexuálního obtěžování v roce 1992 a soudy mohou uložit pokuty až 100 tisíc franků a jednoleté vězení. Ale v praxi je to obvykle tak pět tisíc franků a podmíněný měsíční trest," uvedla le Magueresseová. Zároveň upozorňuje, že Francouzky si na obtěžování většinou vůbec nestěžují, protože se bojí ztráty zaměstnání.
To, že konflikt na toto téma obvykle vede k odchodu ze zaměstnání, ať už měl pravdu kdokoliv, potvrzuje Allan Lakin, právní poradce britské komise pro rovnoprávnost. "Ani v případě, že zaměstnanec vyhraje, nevrací se k původnímu zaměstnavateli a hledá práci jinde." Důvodem je podle něj vzniklé napětí na pracovišti.
Pro řadu lidí v Británii může být nakonec výhodnější přistoupit na mimosoudní vyrovnání, které bývá mnohem vyšší než kompenzace nařízená soudem. "U pracovních tribunálů lze vysoudit desítky tisíc liber, ale při mimosoudní dohodě a stažení žaloby může jít až o statisíce," dodal Lakin.
26. dubna 2000
