Problém přitom není vůbec v tom, zda těch nevpuštěných je třicet, deset nebo dva. A především to není problém německý nebo britský, ale český. Když vidíme, jak rozčilená romská žena křičí na hranicích na plné kolo: "Na mě si dej pozor, já jsem psychopatka!" připadá nám to natolik komické, že přehlížíme podstatu problému. Jsou čeští Romové diskriminováni? Někdo řekne: Ne. Vždyť se na všechny vztahují stejné zákony. Nemáme apartheid.
A Romové sami se k romské národnosti často nehlásí. Jiní praví: Ano. Když číšník odmítne obsloužit Roma, zaměstnavatel přijme do práce raději bílého než černého uchazeče, romské dítě je odsunuto do zvláštní školy, skinheadská parta utopí Romku, je to diskriminace. Právě tady zakopanému psovi čouhá packa. Z hlediska zákonů vše v pořádku. Tragická je ta propast oboustranných stereotypů.
Od dob holocaustu je citlivé použít ve spojení s nějakým etnikem, národem nebo rasou pojmy jako "problém" nebo "řešení". Řekněme to tedy raději lidově - něco by se s tou bídou mělo udělat.
Pojmu pozitivní diskriminace se nevyhneme. Ale je potřeba ji vidět jako součást většího problému zapojení do života společnosti všech vytěsněných bez ohledu na barvu kůže nesené na trh. Lidí postižených bídou ekonomickou, zdravotní, kulturní a morální.
Nemá cenu si zastírat, že život na okraji společnosti naučil postižené takovým přežívacím manévrům, až se tají dech. Nečeká nás reformní skok, ale vyčerpávající čtyřskok. O to složitější, že loajalita Romů ke státu a společnosti je prakticky nulová.
Stát by měl za přísné kontroly vynaložených prostředků pomoci těm, kdo si sami pomoci nemohou. Většinou jde o romské děti, dezorientované v "bílých školách", osoby postižené chronickou nezaměstnaností, nemocemi a drogami, lidi vykořeněné z vlastní kultury.
Bude to stát hodně peněz a nervů a vděku se stát nikdy nedočká. Pokud to však neuděláme, čeká nás sociální katastrofa. Ta bude ještě o něco dražší.
