Normální život končí u policejních zátarasů bránících dějiště summitu na stovky metrů daleko. Magistrála, klíčová dopravní tepna metropole, kudy denně projedou desítky tisíc aut, je prázdná a tichá.
Nevídaný zážitek. Stejně jako odstřelovači na střechách a obrněné transportéry v ulicích. Uvnitř "zakázaného města" pulzuje život, který je zhruba stejně reálný jako liduprázdný Pankrác.
Summity jsou všechny stejné, ať se konají kdekoliv. Novináři dobře vědí, že se tu nedočkají ničeho senzačního, přesto se od rána poslušně stavějí do front před vchodem.
Během dne stihnou obrazit několik tiskových konferencí, dění v hlavním sále mohou sledovat na velkých obrazovkách a v automatech na kafe platit eurem. Ti, kvůli nimž se celý tenhle mumraj koná, však nesmějí nic poznat. Po osmé ráno už sviští pustým městem kolony s politickými celebritami.
Kdo tenhle přesun nejmocnějších mužů světa vymýšlel, ten se musel pěkně zapotit. Tmavá audi musí před zadním vchodem Kongresového centra brzdit v minutových intervalech, jedno za druhým.
I následný rituál je vždy stejný: Václav Havel a generální tajemník NATO George Robertson udělají dva kroky ze svého místa na modrém koberci, podají si s premiérem či prezidentem členské země NATO ruku a s úsměvem prohodí pár zdvořilostních frází pro namačkané kameramany a fotografy.
Jen Tony Blair a George Bush se vymykají: britský premiér zvolil světlou limuzínu, Bush zase všechny své kolegy překonává počtem členů své ochranky a délkou vozu. Před půl desátou doráží jako poslední Jacques Chirac. Může se začít.
