Z právního hlediska je to důležité, protože pokud by byl skutečně jejich "učitelem", mohlo by možná jít o zneužití postavení. To ať rozhodne soud, proto ho máme a respektujme jeho výrok. Právo a etika jsou však přece jen trochu jiné věci.
Nerovných dvojic, mezi kterými z jedné erotické jiskry snadno vzplane sexuální požár, je hodně. Učitel a žák, terapeut a klient, šéf a podřízený, farář a farnice. Všechny tyto kombinace už byly popsány až do úmoru, nic nového na planetě Zemi.
Antičtí filozofové již někdy v 5. století před Kristem znali vzájemnou erotickou náklonnost mezi učitelem a žákem, která končila i různými formami sexuálního styku. Cílem takového vztahu měla být, aspoň se to tak traduje, vzájemná duchovní a mravní podpora. Tehdy to ještě nekončilo žalobami.
Filozof Abelard byl učitelem sedmnáctileté Heloisy, to bylo ve 12. století. Vznikl legendární vztah, ten už skončil špatně, Abelarda příbuzní vykastrovali.
Nemusíme ostatně chodit daleko, přeskočme staletí. Kdo čte foglarovky, musí vidět onen vzájemný obdiv, klidně řekněme i fascinaci, mezi "chlapci" a vůdcem.
Erotika je však motor: pro vědu, politiku, umění. Evropská kultura vznikla z dvorské kultury a ta vznikla z dvoření se ženě. Vynechte erotiku, s životem je konec.
Ale co učitel? Dobrý učitel je vždy tak trochu šaman, používá pro své poslání celý herecký rejstřík a veškerou moc, třeba i erotickou. Bez toho by byl suchý pedant, úředník a dráb. Dobrý učitel však umí se svým erotickým nábojem pracovat, byť to možná dělá spíše podvědomě. Špatný učitel své moci zneužije.
Moc však znamená dvě věci, jednak možnost donutit druhého, aby udělal, co nechce, jednak svádění. Svádění je rafinovanější, protože jeho objekt si může myslet, že to, co dělá, dělá dobrovolně.
Zákonem je to někdy těžko postižitelné. Znamená to však, že je všechno dovoleno? Ne. Na začátku 21. století, aspoň v naší části světa, máme přinejmenším teoreticky jakési vnímání toho, jak zacházet se slabšími, podřízenějšími a nezralejšími.
Jako s lidmi. Ne jako s věcí.
