Nemocnice v Basře ukončila svoji činnost k 20. listopadu. Na britské základně zůstane 80 českých policistů. Podle vojáků byla Basra nejtěžší misí, kterou Armáda ČR plnila. O vyslání se rozhodovalo v dubnu, kdy v Basře ještě nebyla koaliční vojska. České politiky, hlavně předsedu zahraničního výboru Laštůvku, trápily otázky politické víc než finanční: aby nemocnice nebyla na frontě, neúčastnila se bojů. Bylo těžké vysvětlovat, že v Basře nebyly žádné boje ani fronta. Byla tam populace na hranici přežití, 12 let bez lékařského ošetření, v hrůzách masových hrobů a zpravodajského vydírání.

Basra, nebo Bagdád?
Po váhání mezi Basrou a Bagdádem připustila americká armáda, že zajistí přepravu i do britského sektoru. Hledání místa, kde by nemocnice mohla pomáhat lidem i baserskému zdravotnictví, trvalo dlouho. Mediální tlak a parlament způsobily, že letadla odletěla dřív, než to americký Transcom odsouhlasil. "Urychlující letadla" proto platila naše armáda. Letadel bylo víc než 30. Kvůli mokřadům bylo zapotřebí 10 tisíc kubíků štěrku. Češi byli vůbec první, kdo rychle zaměstnal a zaplatil iráckou stavební firmu. Sedmá polní nemocnice se potýkala s nedostatkem elektřiny a klimatizace, na operačních sálech a JIP přesahovaly teploty 40 stupňů. Ještě větším problémem byla socializace. Nemocnice není stánek se zmrzlinou, aby ho bylo možné postavit kdekoli. V šíitském povstání v roce 1991 zemřelo na jihu 300 tisíc Iráčanů. Z jihu se stal gulag. Zdravotnictví bylo 12 let bez státního financování. Češi přišli léčit zadarmo. Vojenským lékařům ze sousední nemocnice, zvyklým za prebendu léčit pouze členy strany Baas, se naše přítomnost také nelíbila. Islámská populace se ostýchala. Koncem léta se za speciálními chirurgickými úkony začali sjíždět lidé ze vzdáleností stovek kilometrů. Sedmá polní nemocnice vybrala děti ke speciálním operacím srdce do ČR. Život zachraňujících operací bylo přes 200. Ambulantních úkonů přibyly tisíce. Ošetřovali jsme popáleniny, průstřely hlavy, koaliční vojáky. Chirurgické zákroky měly často cenu života. Místní šejchové děkovali a doporučovali nemocnici na celém jihu. V žádné baserské nemocnici zatím nefunguje JIP na naší úrovni, neexistují tam operační sály a tým srovnatelný s naším. Nemocnice se stala záchranou pro jinak smrtelná zranění. Popularita způsobila, že se proti nemocnici zaměřil extremistický šejch Saídí, přívrženec Muqtadá as Sadra. Jeho protestní demonstrace se odmítly účastnit ostatní politické strany a hnutí. Kmenové deputace i oficiální místa vyjadřovaly podporu. Odmítnutí extremistických protestů, podpora obyčejných Basřanů ukázaly náš význam a oblíbenost. O polní nemocnici psal Washington Post, Financial Times, Die Zeit, Christian Science Monitor. Bohužel, nevyvážená reportáž ČT v honbě "za událostí" přinesla domů jiný obrázek.

Nemocnice nebojuje, ale léčí
To už stejně bylo o osudu nemocnice rozhodnuto. Na její odvolání čekal sociální demokrat Laštůvka. Nenahlédl, že nemocnice nebojuje, ale léčí ty, kteří formují občanskou společnost Iráku. Nikdy ji nenavštívil, aby se mohl přesvědčit. Ministr zahraničí byl překvapen malým počtem pacientů. Bylo jich o mnoho méně než v afgánském Bagramu. Ale lze srovnávat chirurgické úkony na jihu Iráku s ambulantním ošetřením v Bagramu? Na rozhodnutí se podepsali i sami vojenští lékaři. Ani do první, ani do druhé rotace se nepřihlásili dobrovolně. Na rozkaz, daleko od rodin a letních dovolených, v ne zcela přátelském islámském prostředí, daleko od svých primariátů Střešovic, Brna nebo Plzně, svých vybraných pacientů z generálního štábu, tuto misi nepodporovali. Pacienty odmítali s tím, že neodpovídají jejich specializaci, nemají příslušné léky. Posledním faktorem je obecné ohrožení - zvyšující se útoky baasistických pohrobků, nestabilní situace. Nikdy žádný přímý útok nebyl namířen přímo na naši nemocnici. Armáda ČR však raději své vojáky kvůli "zhoršující se bezpečnostní situaci" stáhne. Navíc, nemocnice, která se nehýbe, nepřináší zisk kontraktorům. Nyní, kdy sedmá polní nemocnice sklízí plody enormního lidského i finančního nasazení, je usazená a oblíbená, kdy potvrzuje dobré jméno naší země, je stažena. Všichni v Basře vědí, kde je Česká republika, kdo jsou "tšíkí" lékaři. Právě nyní, kdy začíná rozdělování ekonomické transformace jihu Iráku, které by i trochu šikovní lékaři mohli svými kontakty ovlivnit, jedeme domů. Když bychom mohli začít sbírat zisky ze stamilionové investice, jedeme domů. Vzdáváme se baasistickému a extremistickému nepříteli, který na nás nikdy přímo nezaútočil, pohodlnosti armádního zdravotnictví, bezpečnostním obavám armády a nedostatku obecné politické vůle dovádět věci do konce. Armádu, která chce vydělávat a nechce bojovat, necháváme bez diskuse a bez demokratické kontroly. Proto jedeme domů.