U příležitosti Světového dne svobody tisku, který připadá na 3. května, nabídla Světová novinová asociace rozhovory s několika osobnostmi, které se aktivně zapojují do diskuse o vývoji lidské společnosti.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ ROZHOVOR S DALAJLÁMOU
Pocházíte ze světa západní demokracie. Kdy jste si uvědomil, že tamní svoboda tisku není standardem zdaleka všude na světě?
Myslím, že jsem vždycky věděl, že svoboda tisku není všude samozřejmá, ale chvíle, kdy mi to opravdu došlo, byla v době rozpadu Bosny a obléhání Sarajeva. Mnoho žurnalistů tam ztratilo životy nikoli náhodou, ale záměrně poté, co je zasáhly kulky nebo střepiny.
Novináři se stávali cíli, na jejich hlavy nasazovali roušky, aby vzkázali jejich šéfredaktorům, a vlastně i rodinám, že tenhle příběh byl příliš nebezpečný. Dokonce někteří vojenští generálové se rázem stali mediálními odborníky, kteří v novinách spatřovali nový druh válečné fronty.
Proč je podle vás svobodný tisk klíčový, když hovoříme o problémech, jakým je třeba HIV?
AIDS je nejhorší pandémií za posledních 600 let. Lidé o tom musí vědět, aby předešli tomu, že se stanou součástí statistik počtu mrtvých. Dokonce i v těch nejchudších zemích, kde jsem byl, mají lidé přístup k rozhlasu. Média jsou naším doručovatelem, jakýmsi městským vyvolávačem.
Čína je příkladem toho, co se stane, když kvůli cenzuře zavládne spiknutí ticha. HIV se tam rozšiřuje v některých regionech velmi rychle, protože o té nemoci nikdo nic neví. Milion lidí je pozitivní a teprve teď se o tom začne psát v celonárodních denících.
Média nutně musí mluvit pravdu o tom, co se děje. Musí narušovat mýty, jako třeba ten z Jižní Afriky, kde lidé věří, že je z HIV vyléčí sex s pannami.
Ale novináři mají významnější roli než jen informovat jednotlivce o rizicích, která jim hrozí. Potřebujeme globální odpověď na AIDS, která bude adekvátní rozsahu nastálé krize, včetně fondů, které to zaplatí. Podle expertů potřebujeme asi 15 miliard dolarů ročně, abychom mohli s AIDS bojovat. Jsme teprve na počátku cesty a přestože jdeme správným směrem, náš krok je velmi pomalý.
V západní civilizaci začala média zkoumat naší samolibost a naší spoluúčast na tragédii, která se dotýká zbytku světa, a zvláště Afriky. Loni pronesl prezident Bush historický slib, že nejchudší státy světa dostanou 15 miliard na boj s AIDS. První částky už začínají proudit na místa a tisk bedlivě kontroluje, kolik to je a kam to bude směřovat.
A tak by to mělo být: vztah mezi médii a vládou by měl být vždycky trochu napjatý, protože díky tomu je ten vztah prospěšný a je úplně jedno, zda jste v Británii, Japonsku, Ugandě, Rusku nebo Chile. Každou vládu musí někdo nutit, aby pečlivě počítala a musí být nucena nést zodpovědnost za věci, které dělá.
Můžete uvést příklady zemí s lepší úrovní novinářské svobody? Země, které jsou úspěšnější v osvětě veřejnosti kolem AIDS a v boji proti rozšiřování nemoci?
V osmdesátých letech se AIDS objevilo v Evropě a v Americe a okamžitě se stalo vážným problémem. Vzniklo několik skutečných kampaní, které tisk vynesl na světlo. Základním poučením bylo, že sex bez prezervativu se nevyplácí. Prodeje kondomů okamžitě stouply a počet nakažených začal klesat. Dalším takovým příkladem může být Brazílie.
Zajímavá je Uganda, kde sice funguje cenzura, ale tamní výskyt AIDS klesl z 15 procent na 5 procent populace. Prezident Museveni totiž udělal z boje proti AIDS vládní prioritu a média použil jako nástroj k dosažení cíle. Tím nechci obhajovat státní kontrolu nad médii, ale pouze to dokazuje, jak důležití jsou v boji proti AIDS politici a novináři.
Když se snažíte upoutat pozornost k problematice AIDS, soustředíte se více na osudy jednotlivců než na statistická čísla. Proč jste zvolil tuto cestu?
Lidé často říkají, že čísla mluví v jejich prospěch, ale tak to není. Pokud vyhřeznete před veřejnost záplavu čísel, nikoho včetně mě to nezaujme. Pokud chcete přitáhnout pozornost, musíte statistiku smrti přivést k životu. Že v Zambii je virem HIV nakaženo 20 procent všech lidí, dneska nikoho nevzruší.
Ale když řeknete, že matka tam kvůli nedostatku obyčejných stříkaček přenáší na svého potomka AIDS, ačkoli jediné, o co jí jde, je jeho život, to už lidi chytne. V Lilongwe v Malawi jsme navštívili nemocnici, kde lidé doslova čekali ve frontě, aby mohli zemřít v duchu tradice předků: dva si lehnou na postel a jeden pod ni. Slovy to nejde popsat. Boží dílo, stranou jde jakákoli důstojnost.
Jak se do toho ale mohou vžít novináři? Jak by vlastně měli informovat a varovat?
Já vždycky říkám, že dobrý novinář umí statistiky podat tak, že ty mluví samy za sebe. V dnešní době postavené na komunikaci mám já mikrofon a novináři megafon. Musíme protlačit příběhy těchto lidí na světlo. A nejenom ty smutné, ale také ty veselé, o kterých se málo mluví. Potkal jsem lidi od Jižní Afriky až po Etiopii, kteří dělali výjimečné věci. Byly to živoucí důkazy, že se správnou podporou nemusí být AIDS smrtelná nemoc.
Součástí problému totiž je, že na AIDS je nahlíženo jako na bezútěšnou nemoc. Média musí změnit apriorní postoj, který k AIDS zastávají. Proč by si lidé měli chodit dělat testy, když tím, že se nechají testovat, dostanou automaticky cejch něčeho špatného. HIV je virus, nikoli předvolání k soudu, ačkoli na mnoha místech - jedno zda chudých, nebo bohatých - tomu tak je.
Vy jste se nikdy nebál hovořit nahlas o citlivých problémech. Co vás přimělo k zájmu o africkou situaci?
Nejdřív jsem přijel v Africe do Etiopie, abych tam v roce 1985 spolupracoval s organizací Live Aid. Tohle léto mě hodně ovlivnilo. Já ale Afriku nevidím jako nějaký problém či případ. Pro mě je to všechno otázka spravedlnosti.
Skutečnost, že tam denně umírá 6300 lidí na nemoc, kterou lze léčit medikamenty, které v Evropě považujeme za samozřejmé, je o spravedlnosti a nikoli o charitě. To, že nutíme děti, aby platili za prohřešky svých praprarodičů, to není problém charity, ale problém spravedlnosti. A že nedovolíme těm nejchudším z nejchudších, aby prodávali své výrobky v našich obchodech, a naopak zaplavujeme jejich prodejny naším zbožím? To je přece o spravedlnosti také.
Je úžasné, že naše generace je první, která může definitivně skoncovat s opravdovou chudobou ve světě. Chudobou, v níž děti umírají kvůli nedostatku jídla. To by mělo být chápáno jako jedinečný, historický okamžik, ale namísto toho je to kámen, který nás tíží.
Dovolili jsme, aby zavládli zvrácené argumenty, jak je to obtížné, které mají ospravedlnit naši vlastní neschopnost. Buďme upřímní: my máme vědu, technologie a peníze. Co ale nemáme, je dostatek vůle. Historie tento důvod ale nebude tolerovat.
