"Obě dívky musejí být vzhledem ke svému věku jako Íránky svěřeny do péče otci," prohlásil podle listu Etemad vyšetřující soudce Muhammad Erfan.
Mluvčí íránského ministerstva zahraničí Hamíd Rezá Asefí prohlásil, že by se z případu neměla dělat politická záležitost.
"Stále s rodinou vyjednáváme. Děti jsou Íránky, a proto je v tomto případě důležitější íránské právo," řekl Asefí.
Rodiče se rozvedli před dvěma lety a soud péči svěřil matce. Otec dívky v srpnu odvezl na prázdniny do Řecka a odtud do Teheránu. - více zde
Lutyšský soud na něj proto vydal v září mezinárodní zatykač za únos. Podle íránského práva ale vlastní dítě není možno unést.
Írán se ke kauze poprvé vyjádřil až několik dnů po útěku dívek. "I když mají obojí občanství, pro nás jsou to Íránky a bude s nimi naloženo podle platného zákona islámské republiky," prohlásil íránský ministr zahraničí Kamál Charrazí
"Snažíme se najít řešení, které bude pro rodinu přijatelné," podotkl Charrazí v telefonickém rozhovoru s belgickým protějškem Louisem Michelem.
Íránská justice však rozvod rodičů ani rozhodnutí belgického soudu o svěření dívek do péče matky neuznává. Tamní spravedlnost nezná ani pojem dvojího občanství.
Podle Louise Michela dívky zůstanou v azylu na belgickém velvyslanectví v Teheránu, dokud nebude případ vyřešen. Ministr chtěl původně hned odletět do Íránu, ale tamní úřady ho požádaly o odklad návštěvy.
Mezi oběma státy neexistují téměř žádné dohody, které by bylo možné použít k vyřešení sporu o obě dívky. A tak vše závisí právě na vůli. A bohužel ne jen na vůli úřadů.
Podle íránských zákonů podléhají děti od sedmi let otci. Šaháb Salimi, otec Yasminy a Sary, má tedy zákonný nárok na vymáhání přinejmenším jedné ze svých dcer.
A protože Írán nemusí uznávat belgické rozsudky, mohl by Šaháb žádat obě děvčata - jako hlava rodiny, která z hlediska místního práva vlastně dále existuje.
Yasmina a Sara jsou tak zatím ve slepé uličce: jistotu před otcem mají jen na velvyslanectví, které chrání diplomatická imunita. Jakmile tento prostor opustí, lze je zadržet a vrátit otci.
A tak se nyní jejich život omezil na pár pokojů, kde mají lůžka, počítač a také dohled. Stýská se jim po domově a doufají, že otec svolí, aby se vrátily k matce. "Nikdy tady nežily, neumějí jazyk," argumentují belgičtí diplomaté, proč by se Yasmine a Sara měly vrátit do Belgie.
Michel ujistil matku Zahru, že belgické úřady "za žádných okolností nevydají Yasminu a Saru bez jejich souhlasu". Nervy však zůstávají napjaté, zejména u Zahry, která to vše sleduje z Belgie.
I ona je původem z Íránu tak jako její bývalý muž. Do rodné země se však asi neodváží ani nyní, za dcerami. S manželem je už sice rozvedená, ale dokud íránské soudy rozvod neuznají, podléhá dále svému muži Šahábovi.
"Úplně je zbavil kořenů. Během tří měsíců mně s dětmi dovolil mluvit jen čtyřikrát a vždy na rozhovor dohlížel. Moje matka, která žije v Teheránu, neměla právo je ani navštívit. Děti byly špatně živené a špatně se s nimi nakládalo," tvrdí žena, která pracuje jako lékařka v Lutychu.
Její sousedka Fadia, do jejíž rodiny Yasmina chodívala, si myslí, že mohlo být ještě hůře. "Po pravdě řečeno, s ohledem na její věk jsem se obávala, aby v patnácti nebyla donucena ke sňatku se značně starším mužem," tvrdí. Yasmině bude patnáct už v polovině ledna.
Jaké úmysly měl otec s oběma dětmi, to nikdo neví. Je jen zřejmé, že jejich útěk nenesl nijak lehce. Stál hodiny před ambasádou - dovnitř se však neodvážil. "Zdá se, že byl velmi rozhněvaný," řekl belgický velvyslanec v Íránu Jacques Vermeulen.
