Čtyřiašedesátiletý Iráčan Kamran al-Karadaghi bojuje v Praze. Pomocí Rádia Svobodný Irák. Do války proti režimu Saddáma Husajna se zapojil dříve, než začala ta dnešní, skutečná. Iráčanům už pět let poskytuje informace.
Zprávy jsou přitom v moderní válce skoro stejně důležité jako zbraně. Rozhodují o tom, na kterou stranu se přikloní veřejné mínění. Jedna z takových "vojenských front" je v horní části pražského Václavského náměstí. Právě tam - v redakci americké rozhlasové stanice Rádio Svobodný Irák - má Kamran svou kancelář.
"Každý Iráčan ví, že válka jeho zemi zničí. Umírají v ní naši příbuzní a přátelé. Zároveň si každý z nás přeje svobodu a ví, že válka je jedinou cestou, jak Irák vymanit z područí brutálního režimu. Věříme, že s válkou skončí i strádání našich blízkých," vysvětluje.
Neví, jestli ho jeho příbuzní v Bagdádu prostřednictvím rozhlasových vln poslouchají. Kamran al-Karadaghi si nemůže být jist ani tím, že jsou stále mezi živými. Neviděl je od roku 1980, kdy ze země emigroval kvůli irácko-íránské válce. Tehdy utekly statisíce Iráčanů. S Kamranem šla jeho manželka, zbytek rodiny zůstal.
"Mám v Bagdádu několik bratrů a sester, další na severu země. Vím jen, že tam někde jsou, a věřím, že stále žijí. Většina našich redaktorů tam má své příbuzné, irácké rodiny jsou velké. Samozřejmě o ně máme strach, to je normální," říká.
Ve vysílání si své pocity musí nechat pro sebe. Americký zaměstnavatel po svých redaktorech vyžaduje absolutní objektivitu. "Nepíšeme vlastní komentáře, nesoudíme strany konfliktu. Soustředíme se výhradně na předávání informací z obou stran. Situaci analyzujeme v rozhovorech s odborníky ze Západu i z arabských zemí," vysvětluje.
Přesně to vyžaduje americký Kongres, který stanici platí. "Nesmíme se stát součástí dění, jsme pouhými pozorovateli. Ve vysílání nesmí být slyšet, že jsme také jenom lidé, kteří se bojí o své blízké. Posluchači to zkrátka nesmějí poznat," tvrdí.
Ztráta objektivity by pro rozhlasovou stanici znamenala rychlý konec. Na propagandu jsou posluchači citliví. Pokud by stanice chtěla zamlčet například ztráty na životech civilistů, Iráčané by to rychle odhalili a rádiu by přestali důvěřovat.
Vedení stanice to ví. "Nejde nám o to vnucovat Iráčanům nějaké poselství. I když nás platí americký Kongres, naším úkolem není vysílat stanoviska americké vlády. Zprostředkováváme posluchačům názory všech stran sporu. Zprávy ověřujeme vždy z několika zdrojů, než je pustíme do éteru," uvedl v rozhovoru pro české vysílání BBC šéf stanice David Newton.
Od chvíle, co začala válka, se v kancelářích Rádia Svobodný Irák pracuje 24 hodin denně. Vedle Kamrana tu v podmínkách přísných bezpečnostních opatření pracuje dalších deset redaktorů.
Do budovy se cizí člověk přes ochranku nedostane. "Hrozbám se snažíme předcházet, ale nedá se na to myslet pořád. Člověk musí počítat s tím, že je to nebezpečná práce," tvrdí Kamran.
Stanice vysílá na krátkých vlnách deset hodin denně. Signál lze zachytit na většině území země i v samém Bagdádu. Redakci pomáhá šestnáct dopisovatelů převážně z oblasti Kurdistánu na severu Iráku. To je také zatím jediná zpětná vazba, kterou redakce od svých posluchačů má.
Telefony jsou v Iráku režimem odposlouchávány ještě pečlivěji, než tomu bylo před rokem 1989 v komunistickém Československu. Spojit se s americkou rozhlasovou stanicí, stejně jako její poslech, by pro Iráčana znamenalo jistý pobyt ve vězení. Ze strachu o své blízké i kvůli vlastní bezpečnosti proto většina redaktorů Rádia Svobodný Irák používá profesionální pseudonym. Kamran je v tomto ohledu výjimkou. "Používám své vlastní jméno, je to otázka svobodné volby," vysvětluje.
