ÚDER NA IRÁK:
on-line reportáž
I oni se jako většina Kurdů v severním Iráku bojí bomb iráckého vůdce Saddáma Husajna, píše z iráckého Kurdistánu zpravodaj amerického listu St. Paul Star Tribune.
"Jsem tu se svou rodinou, protože jsem se bál, že se ten šílenec pokusí naposledy použít chemické zbraně," říká chlapcův otec Ahmad Muhammad Sálih. Jak pokračuje válka, dalo se do pohybu na 400 tisíc Kurdů, tvrdí místní kurdská vláda.
S jejich exodem by se oblast mohla dostat na pokraj humanitární krize. A to v době, kdy se ochladilo, chybí pitná voda a není dostatek stanů pro ty, kdo hledají bezpečné útočiště.
Stovky dětí v oblasti Šamšamalu trpí vážnými infekcemi dýchacích cest a průjmy ze špinavé vody. Rodiče hloubí přístřešky ve vlhkém jílu, které zakrývají igelitovými plachtami zatíženými kamením. To je veškerá ochrana proti rozmarům počasí.
Lékaři z Kurdské zdravotní nadace cestují po okolí Šamšamalu a rozdávají nemocným antibiotika. Jejich úsilí se ale míjí účinkem, protože celé rodiny jsou nuceny dál pít neupravenou vodu, protože jednoduše nemají jinou.
|
VÁLKA V IRÁKU |
|
ON-LINE ZPRAVODAJSTVÍ |
|
Válečný soud |
|
Ekonomika |
|
Smrt civilistů |
|
SPECIÁLNÍ PŘÍLOHA iDNES |
"Situace je kritická a může být jen horší," říká doktor Džamal Sidik.
"Přestože je tu zatím klid, jen občas zazní z dálky výbuch, tihle lidé mají hrozný strach.
Jsou na pokraji psychických sil, protože už mají zkušenost s chemickým bombardováním."
Strach je v Kurdistánu každodenní realitou.
Na silnicích se lidé bojí, jestli v autě nejede sebevražedný útočník. Kterýkoli z chodců v Sulajmáníji může mít bombu připevněnou na břiše a v kapse tisknout rozbušku.
Turecko už oznámilo, že chce v iráckém Kurdistánu z "humanitárních důvodů" rozmístit tisíce vojáků. To jen přispívá k větším obavám. A pořád jsou živé vzpomínky na březen 1988, kdy při iráckém chemickém útoku zemřely tisíce Kurdů.
Nikde není strach cítit víc než ve stísněné jeskyni, kde Sarchelova matka Nabíha sedí u vlhké stěny a dívá se, jak je jejímu synovi čím dál hůř. Má strach a necítí se v bezpečí, i když je z dosahu iráckého dělostřelectva.
Když začala válka, naložil Ahmad celou rodinu do taxíku a odjel z Šamšamalu, který je příliš blízko irácké hranice. Tisíce dalších lidí udělaly totéž - zamířily do vesnic k příbuzným, do hor, kamkoli, kde se nabízel nějaký úkryt mimo dosah střel.
V tu chvíli to dávalo smysl. Jenže počasí se změnilo.
Ochladilo se a devět z deseti dní propršelo. Rodině už zbývá jen půl plechovky sušeného dětského mléka. Každý den do něj Nabíha přidává vodu, jen aby vydrželo. Ostatní mají k jídlu chléb.
Nabíha, vyčerpaná po další probdělé noci, nepřítomně chová dítě. Ahmad sedí před jeskyní a docela nechlapsky pláče.
"Co jsem sem přivezl rodinu, neminul den, abych nebrečel. Kvůli tomu, co jsem udělal a co nám oni dělají," přiznává.
Přesto si myslí, že neměl na vybranou. "Podívejte se," říká a ukazuje kolem, kde se pod skalními převisy a v jeskyních schovávají desítky kurdských rodin.
"Jsme lidské bytosti, všechny nás stvořil Bůh a všichni máme příšerný strach kvůli jedinému člověku, Saddámovi. Teď to vypadá, jako by nás Bůh trestal - podívejte se, jak musíme žít."
"Ale měli jsme na vybranou? Zůstat v Šamšamalu a nechat na sebe padat bomby, anebo jít sem a žít pod kamenem. Všichni máme strach. Ale když vidím svého syna... už se na něj bojím i podívat."
 Kurdská rodina přebývá ve stanu poblíž severoiráckého města Dahúk. (26. března 2003) |
