Situaci navíc komplikuje vojenská situace. Spojenci se stále střetávají s tuhým odporem Iráčanů, zejména polovojenských milicí, Saddámových fidájínů, a to i v těch místech, která považovali za vyčištěná.
"V Basře se setkáváme s tím, že fidájíni při útoku před sebou ženou civilisty jako lidské štíty," řekl britský plukovník Chris Vernon. "Nemůžeme riskovat smrt civilistů."
Největším problémem je tady voda. Mohutné útoky spojenců zastavily dodávky. Zdejší obyvatelé, iráčtí šíité, z nichž mnozí touží po tom, aby už Saddám Husajn padl, jsou bez vody.
"Potřebujeme vodu. Můžeme jedině kopat studně, ale voda z nich je tak špatná, že ji nepije ani dobytek," stěžuje si třicetiletý Ali ze Zubajry, města vzdáleného asi dvacet kilometrů od Basry.
V půldruhamilionové Basře, druhém největším iráckém městě, je situace podobná. To znamená velmi špatná. Generální tajemník OSN Kofi Annan v pondělí naléhavě vyzval k rychlé akci.
"Tak velké město nemůže dlouho bez vody a elektřiny vydržet," řekl.
Hlavní čistička vody v Basře, Wafa Al-Kaíd, je mimo provoz už od pátku. Nejde totiž elektřina, a navíc je prý část zařízení zničená. I když ostatní městské čističky se snaží výpadek nahradit, jejich dodávky zdaleka nestačí.
V úterý se marně snažili pracovníci Mezinárodního červeného kříže uvést centrální čističku do chodu. Za urputných bojů to jde těžko. A je zde další komplikace. Zatímco až do pátku se většina vody pro Basru získávala ze sladkovodní řeky Tigris, nyní se bere ze Šatt al-Arab, řeky, která má slanou vodu. A to vyžaduje úplně jinou technologii úprav.
Blízko Zubajry se pohybují zástupy civilistů ke kontrolním stanovištím Američanů a Britů. Vydávají se za irácké vojáky a chtějí být zajati. Chtějí si tak zajistit americké denní dávky a aspoň jednu plastikovou láhev vody. Vojáci je však vracejí, protože se nemohou prokázat ani identifikačními známkami.
"Chtěl bych se vzdát," říká jeden muž, ale britský voják ho rychle vrací do zástupu.
Ian Simpson ze Světové zdravotnické organizace konstatoval, že závadná voda z řek či studní může vyvolat epidemii cholery či průjmů. Jen průjmy už teď mají na svědomí 75 procent úmrtí mezi iráckými dětmi do pěti let.
Hrozí však i hlad. Lidé už vytahují své poslední zásoby. Sklady potravin jsou prázdné a vyrabované. Čtvrtina dětí trpí podvýživou.
Spojenci očekávají, že humanitární pomoc dorazí během několika dní. To ovšem závisí na intenzitě bojů. Postup spojenců je tady na jihu pomalejší, než se čekalo. Obavy Iráčanů o zajištění alespoň minimálních potřeb se tak mísí se strachem z milic věrných Saddámovi.
Na jiném kontrolním postu u Zubajry se hromadí auta plná lidí, pokrývek a hrnců. Lidé chtějí utéct z města, bojí se v něm zůstat. Říkají, že jim členové strany Baas vyhrožují.
"Sebrali moje tři syny a ráno je popravili u nemocnice," říká Adil Sudjar a lomí rukama.
Objektem hněvu ovšem nejsou jen členové strany Baas. Rozčarovaní lidé přicházejí na stanoviště, aby se poptali po osudu svých příbuzných, kteří - jak tvrdí - byli zatčeni Američany či Brity. A když se Iráčané zrovna nestrachují o jídlo a pití pro své rodiny, děsí je představa, co by se stalo, kdyby Saddám Husajn invazi přežil.
Jihoirácký přístav Umm Kasr, o nějž se až do úterka tvrdě bojovalo, prý podle obyvatel města paralyzovala strachem sotva desítka členů strany Baas se starými puškami.
"Snad všichni ostatní už chtěli, aby Umm Kasr osvobodili Američané. Těch deset mužů, co ještě bojovalo, jsme chtěli zabít... Ale báli jsme se. Co když Američané nezvítězí? Pak by nám Saddám prořízl krky," říká Muhammad, jeden z dezertérů.
