ÚDER NA IRÁK:
on-line reportáž
GRAFIKA:
Aktuální stav bojiště
Pentagon šel do války s přesvědčením, že nepřítelem je jen nejvyšší irácké vedení, ne obyčejný irácký voják. Nevyšlo to.
Protivník je bojovný a zřejmě i oddaný režimu. Proto padlo i očekávání, že Iráčané se budou houfně vzdávat. Z toho plynou další problémy.
Celkový plán je založen na tom, že Iráčané bojovat nebudou - proto se teď politické a vojenské cíle dostávají do kolize.
Jinými slovy: Američany brzdí snaha omezit ztráty vlastní, nepřátelské, civilní - a ta se často dokonce obrací přímo proti nim.
Protože nemohou rozdrtit překážky, které se jim postaví do cesty, zdržují se dlouho i tam, kde by protivníka snadno vyřídili.
Americké jednotky mají navíc instrukci pálit teprve tehdy, když Iráčané střílejí na ně.
Ve snaze brát ohledy na sebe, místní obyvatelstvo i nepřátelské vojáky omezili Američané bezprostřední leteckou podporu a bojovali zdálky.
Proto mohlo 500 Iráčanů u Násiríje zabrzdit americkou kolonu s mnoha tisíci mužů.
Američané se snaží dostat rychle k Bagdádu a aby tempo udrželi, raději obcházejí uzly odporu. Boj by je zdržoval.
To by však bylo užitečné tehdy, kdyby se irácká armáda rozkládala. Protože se tak neděje, mohou Iráčané, kteří zůstávají naživu, bojovat druhý den.
Cíl mají po ruce. Čím blíže budou Američané k Bagdádu, tím budou zranitelnější, neboť tím delší bude logistický ocas, který se táhne za nimi.
Přesto však situace vůbec není tak špatná, jak vypadá. Postup je rychlý, protiútoky jsou sporadické a z hlediska útoku na Bagdád nemají vlastně význam.
Ale v následujících hodinách přijde hodina pravdy. Američané narazí na Republikánské gardy, Saddámovy elitní jednotky.
Pokud chtějí uspět, musí zapomenout na elegantní válku. Nejsou na manévrech.
