"Jeho život dospěl ke konci. Náš velký krajan skonal," oznámil potom měkkým, tichým hlasem kněz Jakub Gil celé bazilice, kam papež chodil jako dítě.
Podobné to bylo ve všech dalších polských kostelech. V silně věřícím Polsku se zdá, že kostel je za každým rohem. V neděli jich však bylo málo.
Rozezněl se zvon. Zněl pomalu, pronikavě a jeho zvuk neměl konce. Lidé začali zpívat - tak jako už zpívali v posledních dnech mnohokrát. Ale najednou to znělo jinak. Zpěv byl tichý, bez odvahy a vroucnosti. Všichni museli nejdříve pochopit, že se to opravdu stalo.
"Věděla jsem, že Svatý otec je na konci své křížové cesty. Ale všichni jsme po pátečním šoku zase dneska začali věřit v zázrak," řekla později Danuta Spilová z Wadowic.
Naděje zemřela. Nastalo ticho. V kostele, kde posledních osmačtyřicet hodin nepřetržitě zněly písně a modlitby, najednou zněly jen vzlyky a štkaní. Plakaly ženy, děti i muži. Lidé měli v očích prázdnotu a na tváři slzy. Těla poklesla a hlavy se schýlily. Byli to náhle zlomení lidé. Někteří si zakrývali oči, jiným se zachvívala ramena.
Malý ministrant, už v teplácích, protože ho zpráva očividně zastihla ve chvíli, kdy odcházel domů, nebyl k utišení. Tělo se mu otřásalo. Pak vyšel k oltáři a zhasil oheň na třech svících.
Duchovní vyzval lidi, aby deset minut mysleli na Svatého otce. "Myslete na něj jako na člověka, který toho pro nás tolik udělal. Myslete na to, co po něm zůstalo."
|
Komentář Martina Komárka |
Jejich těla byla ve Wadovicích, ale jejich duše byly právě kdesi ve Vatikánu. "Myslím na něj a nepřestanu, protože Svatý otec byl velký člověk. Ale jsem ráda, že už má klid," řekla paní Spilová.
Mezi lidi na náměstí vyšel kněz Bogdan, ještě předtím však na otázku, na co teď myslí, odpověděl: "Na světě je i smutek. Ale jsou slova a vzpomínky, na nichž můžeme budovat naše naděje."
V oknech domů zahořely první svíčky. Wadowičtí prohráli svůj boj o život Karola Wojtyly, který se narodil v domě hned vedle náměstí. Modlili se celé dny a noci. Jako by věřili, že tak zastaví i smrt. Klečeli hodiny na kamenné podlaze, jako by bolest mohla vykoupit jejich největšího rodáka.
Přicházely celé rodiny. Po půlnoci z pátku na sobotu děti usínaly s hlavou opřenou na rameni rodičů. Někteří lidé trávili v chrámu celou noc a ráno odcházeli přímo do práce. V noci přišla parta elegantně oblečených dívek a přijeli také dva motorkáři v koženém. Když poklekli, položili si vedle sebe přilby jako kdysi rytíři.
Lidé přicházeli a odcházeli. Byl to oceán lidských srdcí. Přeléval se i před baziliku. Sylwia Niechcialová, dívka z Osvětimi, nocovala na náměstí zahalená do deky. "Je to to nejmenší, co pro něho mohu udělat," řekla.
Jan Pavel II. tam byl celou dobu se všemi. Shlížel na ně z obrazu uvnitř baziliky. Byl mnohem mladší a tvář měl vyrovnanou. Oči, jimiž hleděl dolů, byly zcela klidné.
