Ta věta vyšla 14. března 1996, den poté, co jistý Thomas Hamilton vtrhl do školy v Dunblane a postřílel šestnáct dětí a učitele.
Celé Skotsko, kde jsem tehdy žil, se s hrůzou snažilo pochopit, co se to vlastně stalo. Jenže jasnou odpověď na palčivou otázku "proč?" neznáme dodnes.
Země zavedla přísnější zbrojní zákony, Britové však se svým pověstným smyslem pro realitu dobře vědí, že šílenci vždy byli, vždy budou a je nesmírně těžké se jim ubránit.
To samé platí pro virginský masakr. Postupem času se budeme dozvídat další detaily ze střelcovy minulosti, spekulací o jeho pohnutkách bude přibývat, ale vždy budeme na míle daleko pochopení, co se dělo v jeho hlavě.
Zkrátka, z toho všeho vlastně neplyne skoro nic, ač se mnozí budou snažit dokázat opak. Zvedne se nová kampaň za zpřísnění zbrojních zákonů. Ve více školách nainstalují detektory kovů. Objeví se nové studie o ničivém vlivu kultury násilí šířené televizí, hudbou, internetem a počítačovými hrami.
Bude tím však Virginie či celá Amerika bezpečnější před útoky dalších šílených střelců? Ne, nebude. Bude to něco podobného, jako když po hrůzném teroristickém útoku v Beslanu začali policisté hlídat školy na severním Kavkazu.
Historie se neopakuje
Teroristé vždy udeří jinde a odhadnout činy šílenců je nemožné. To pochopitelně neznamená, že bychom měli nad pátráním po kořenech násilností zcela mávat rukou.
Je zřejmé, že v málokteré zemi na světě je tak snadné získat zbraň jako v USA, a debaty o tom, zda to je dobře, či špatně, jsou nekonečné. Jistě platí konstatování, že kdyby to nebylo tak snadné, virginský útočník by měl vše mnohem těžší.
(Pro zajímavost citujme jeden z argumentů zbrojní lobby: kdyby byli alespoň nějací studenti ozbrojeni, mohli se útočníkovi po americku postavit, a tedy není správné kritizovat snadný přístup ke zbraním, nýbrž to, že je stále nosí jen málo lidí.)
Podtrženo sečteno: pokud je Amerika zaplavena zbraněmi, zvyšuje se pravděpodobnost, že se opravdu dostanou do rukou šílenců. Mnohem méně jisté je, zda se s tím dá něco dělat, zda další restrikce pomohou zastavit další útočníky.
Pravděpodobné je, že pokud by například v Česku dramaticky přibylo zbraní a pistolníků, dříve či později by se také zde něco hrůzného semlelo. Druhá skupina argumentů se točí kolem konstatování, že nekonečné přísuny filmového či televizního násilí otupují generace mladých lidí a zvyšují pravděpodobnost, že se někdo pokusí napodobit pochybné hrdiny akčních trháků.
Jonesboro jako Dunblane
Něco na tom je – před pár lety jsem na pár dní navštívil městečko Jonesboro v americkém státě Arkansas. I ono řeší od březnového úterý roku 1998 nevyřešitelnou hrůznou záhadu: proč se jedenáctiletý Andrew a třináctiletý Mitchell rozhodli postřílet čtyři studentky a jejich učitelku.
Jonesboro, tak jako skotské Dunblane, dodnes přesně neví, proč se to stalo. Pouze spekuluje o tom, že oba měli těžké dětství a že si nechali vymýt mozky nekonečným sledováním filmů plných násilí. Nic víc, nic méně.
Ale takových teenagerů jsou po Americe nesporně desetitisíce. Jak se z nich stanou vrazi? I zde je možné přijít s řadou hypotéz, avšak většinou vyznějí naprázdno. Upřímná odpověď zní: nevíme.
V jednom je vražedný příběh tohoto ospalého města výjimečný: vrazi dostali kvůli svému nízkému věku jen poměrně nízké tresty a jeden z nich byl již před dvěma lety propuštěn, v den svých jedenadvacátých narozenin.
Na rozdíl od většiny ostatních střelců tedy přežili a lidé v Jonesboro čekají, zda se přece jen jednou nedostanou blíže odpovědi na otázku, jak se ze znuděných dětí či zakomplexovaných studentů stanou vrazi.
