Jak je ale možné, že to předem věděli jak v České televizi, tak i na Nově a na Primě a místo aby se o přenos poprali, horlivě se vymlouvali?
Zatímco do úvah fanoušků ohledně přenosu vstupují emoce a přání, jež bývají otcem myšlenky, pro televizní produkce jde o byznys, který se řídí racionálními argumenty.
Na přenos, za který Rakušané chtěli půl druhého milionu, by se díval milion lidí. Více diváků mají o hodně levnější filmy. Pokud jde o reklamu, o tu je v létě nouze, protože je nižší sledovanost. A riskovat s „přátelákem“ v nejdražším večerním čase se obchodníkům logicky nechtělo.
Vše tedy vysvětleno, až na záhadu, že rakouské televizi se přenos vyplatil. Že by sousedé věděli, jak utkání skončí, totiž remízou, která nám přišla jako prohra a Rakušanům jako vítězství?
V každém případě už po pár dnech není o čem mluvit. Fotbal je u nás pouhá zábava a někdy ani to. Silný fotbalový příběh vypadá jinak.
V uplynulém týdnu se vedle milionových přestupů a rozjíždějících se soutěží objevila zpráva o jedné fotbalové akci, která se neuskutečnila: do Británie nebyli puštěni palestinští fotbaloví junioři.
Sportovně-humanitární akci, při které místo na ulici měli trénovat na doopravdickém hřišti a pak sehrát přátelské zápasy s mladými Angličany, znemožnily imigrační zákony. Mladí fotbalisté nedostali víza, protože jsou příliš chudí, takže hrozí, že by se jim nechtělo bohatou Británii opustit.
Děti, pro které je fotbal únikem před násilím a bídou, by rády předvedly, že s míčem něco umějí. Zařídit to je ale pro fotbalovou velmoc, kde se kolem této zábavy točí miliardy, obrovský problém. Shoda panuje aspoň v tom, že těch neuskutečněných přáteláků je škoda.
