On-line rozhovor s Lucií SládkovouPětiměsíční kampaň, která má oslovit návštěvníky nevěstinců, odstartovala včera policie spolu s nevládními organizacemi. - více zde
Je těžké přesvědčit zákazníky prostitutek, že oznámením o týrání neudávají dívku policii, ale pomáhají jí z problému?
Je to velice těžké. Ale poučili jsme se z pilotní kampaně a oznámení je anonymní. Více informací jsme totiž získali přes webovou stránku než přes mobil. Ale je to opravdu náročná záležitost, protože muži se nějak obecně bojí informovat, i kdyby se jim něco nelíbilo. Bohužel se spíš snaží pomoct sami, což se nám nelíbí.
Na včerejší tiskové konferenci jste zmiňovala, že je ve vašem ochranném programu už 59 žen a šest mužů. Jaká mezi nimi převažuje národnost?
Nejvíc jsou mezi nimi zastoupeny státy bývalého Sovětského svazu - Ukrajina a Moldávie, dále Rumunsko a Bulharsko, je tam Litva a několik Češek, co se vrátily do vlasti.
Co se nyní s těmito zachráněnými lidmi děje?
Jsou v ochranné lhůtě, kdy se můžou rozhodnout, jestli chtějí spolupracovat. Pokud ano, podávají nejrůznější svědectví. V závislosti na to nevládní organizace, které je mají v péči, pro ně požádají o určitý druh pobytu na našem území.
Snažíme se jim poskytnout psychologickou pomoc, protože tu většinou potřebují úplně nejvíc, stejně jako lékařskou pomoc. Je potřeba s oběťmi každodenně pracovat. Hledáme jim i zaměstnání.
Role Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) je taková, že se jim snažíme pomoct odjet domů, ale jen tehdy, když je v jejich vlasti zastoupena naše organizace. Nejdou tedy rovnou do toho samého prostředí, ze kterého vzešly, ale do takového rehabilitačního centra.
Kde bydlí? V nějakých ubytovnách?
Na území České republiky jsou v tajných prostorech.
Jakou cestou se k nám tato děvčata dostávají?
Za poslední roky se to hodně změnilo. Většinou legální cestou. Dívka mívá legální pracovní povolení na rok - dělá opravdu tu barmanku, co jí slíbili.
Když si přijde vyřídit prodloužení povolení k pobytu, tak jí z ničeho nic vypoví smlouvu ubytovatel, čímž už nesplní jednu z podmínek pro získání prodloužení. A tak jí tentýž ubytovatel řekne, že teď musí pracovat pro něj, vyláká z ní peníze na úplatky, sebere doklady.
Jsou v jejich vlastech falešné kampaně na práci v Česku?
Ne, takhle to nefunguje. Většina práce v zahraničí se domluví na základě osobních vztahů. Ale už to také není tak, že známý známého z diskotéky něco zařídí. Na to už si holky dávají pozor. Většinou narazí na nenápadný inzerát v novinách.
Budete na turisty apelovat i v letácích, které jim dávají cestovní kanceláře?
Na území Česka nikoliv, jsme v kontaktu se zástupci zdrojových zemí, odkud děvčata pocházejí. Na oslovení širšího záběru lidí nám nestačí peníze.
Budete v souvislosti s touto kampaní apelovat i na zvýšení trestní sazby za obchod s bílým masem?
To bych nejraději, ale v souvislosti s kampaní to není priorita. Pracujeme na tom už dlouho. Snažíme se působit na ministerstvo vnitra, přes justiční akademie na soudce, snažíme se působit i na státní zástupce. Využíváme evropské fondy, abychom je mohli posílat na školení, což se nám v individuálních případech daří.
A co politici? Neschovávají hlavu do písku?
Pokaždé, když dojde na řeč o obchodování s lidmi a nucenou práci nebo prostituci, tak to vždycky hned ve druhé větě sklouzne k prostituci. A pak už se najednou bavíme, zda legalizovat, či ne. Ale diskuse není o prostituci, ale o obchodování s lidmi. To je fenomén, proti kterému by měli bojovat všichni napříč politickým spektrem.
