Británie začíná deportovat cizince, jejichž přítomnost v zemi není v souladu s obecným blahem z důvodu národní bezpečnosti.
Takto v úředním jazyce to zní policejně, arogantně, a především principálně nebritsky.
A dokonce i pokud si za tímto označením představíme konkrétní osoby, například jordánského duchovního abú Katadu, nazývaného spirituálním vůdcem Al-Kajdy v Evropě, je to pro britskou společnost bolestný a ostrý řez.
Končí jím věk nevinnosti, kdy Britové věřili, že slova podněcující mladé britské muslimy k radikalismu přece nemohou být silnější než přirozený a logický řád, v kterém občané neničí společnost, v níž se narodili a vyrůstají.
Kdy se domnívali, že ve společenském Hyde Parku názorů a myšlenek je svoboda projevu nedělitelná a všeobecná.
Radikální muslimští duchovní této důvěry zneužili. Stali se z nich kazatelé zla. Toho samého zla, před nímž většina z nich musela ze svých zemí prchnout do Británie. Schvalují cestu teroru, podněcují ve svých věřících hněvivou náboženskou výlučnost.
Tvrdit, že to je naopak, že teprve vztek z vydědění na okraj společnosti přivedl mladé muslimy k radikálním klerikům, je zaměňováním příčin a následků.
Jen z rozhořčení nad tím, že mně okolí možná nedává zcela rovné šance a příležitosti, se z mladých mužů teroristé nestávají. K tomu je potřeba návod, vzor, pokroucená víra.
Z ghetta myšlenek vede cesta do ghetta reálného. A když pak kolem sebe vystavějí tuto zeď, jdou ji bombami rozmetat.
Islám je mírumilovný, říkají k tomu muslimové. Mají pravdu, ale tím spíše by tedy měli chtít, aby ti, kdo jejich náboženství zneužívají, ztratili hlas.
Deportace jsou řezem, po kterém zbude v britské společnosti těžká jizva. Zásadně zasažena však byla Británie už několik týdnů předtím - když na ni zaútočili její vlastní občané. A proto jsou řezem nutným a správným.
