Dokud však budou pojišťovny platit za léky, jejichž cena je směšná a jež lze pořídit bez receptu (paralen, anopyrin, espumisan, ibalgin a další), problém nezmizí.
Při chřipkové epidemii bere s nadsázkou každý druhý občan paralen za osm korun. Násobme to pěti miliony občanů a je to 40 milionů korun. Zaplatit osm korun je v silách každého občana. Moji pacienti si po příslušném vysvětlení kupují tyto léky sami a nikdo nikdy neprotestoval. Asi by nikdo neprotestoval, ani kdyby se přestaly proplácet na celostátní úrovni.
Zdravotnictví má i další díry, jimiž tečou miliony. Problémem je – jak pro pacienty, tak pro lékaře výhodná – chabá regulace čerpání zdravotní péče. Pacient je vyšetřen v jedné nemocnici, a není-li plně spokojen, může se bez problémů podívat do jiné nemocnice, kde ho rádi vyšetří znovu (získají body). Chybí pravidlo, že chce-li pacient vyšetření opakovat, musí platit. Lidé také často chodí k mnoha specialistům. Stačila by spoluúčast a pacient by si rozmýšlel, zda jich potřebuje tolik.
Budou-li muset pojišťovny hradit v podstatě vše a jediným opatřením bude zrušení symbolických příspěvků na antikoncepci, budeme se dál topit v dluzích. Za tři roky stát zdravotnictví při odvracení krizové situace jistě rád oddluží. Prostě začarovaný kruh.