Pochyby však v konkrétním případě zavražděných dětí zůstávají.
Na první pohled se zdá, že ani policisté, ani sociální pracovnice neporušili žádnou normu či zákon. Přesto nedokázali ani druhému zabití předejít. Je tedy chyba v nedostatečných předpisech? Nebo je za postup matky vinen někdo další? Kdo sice neporušil zákony, ale jen udělal příliš málo pro to, aby tragédii zabránil? "O vině je v této souvislosti velmi obtížné mluvit. Myslím, že to slovo není přesné. Můžeme říct, že třeba na hlavu soudu padá to, že případ projednával tak dlouho, ale rozhodně soud nemůžeme označit za viníka té situace," řekl Radim Brázda z katedry filozofie brněnské Masarykovy univerzity. Podle něj žádná zákonná norma či morální příkaz nikdy nemohou zaručit, že nabídnou přesné vodítko pro každé konkrétní jednání.
"Ten problém je strašně složitý: z hlediska obhájce lidských práv ta žena může mít, kolik chce dětí, ale s ohledem na to, co udělala, by měly existovat páky, jak jí v tom zabránit, a ty se nezřídka mohou právě dostat do konfliktu s těmi lidskými právy. A zákon to někdy všechno nemůže ošetřit," dodává.
Situací, na něž je zákon krátký a které mohou mít rovněž tragické dohry, je však mnohem víc.
"Ten případ zabitých dětí znám jen z novin. Na nejistou půdu se však dostáváme třeba i během rozvodů - pokud se ti lidé normálně nedomluví, tak to často končí na policii. Manželé na sebe plivou špínu, vzájemně se obviňují například žena tvrdí, že muž obtěžuje děti," říká policista, který si nepřál zveřejnit své jméno.
"Já třeba tuším, že to není pravda, ale co mám dělat? Kdybychom neudělali nějaká opatření, tak může opravdu k něčemu velmi vážnému dojít, a když je uděláme, tak toho chlapa úplně znemožníme... Když do těch lidí nevidíme, tak je těžké se rozhodnout. To nám taky žádný zákon neohraničuje," líčí své zkušenosti ochránce pořádku.
Ani zahraniční zkušenosti z těch nejvyspělejších států nejsou jiné: britská justice nedokázala ochránit dítě, které jeho nevlastní otec opakovaně bil holí. V roce 1994 byl sice nevlastní otec postaven před soud, ale britská porota dospěla k závěru, že není ničím vinen, protože dítě je obtížně zvládnutelné.
To však bylo mezitím zapsáno na seznam ohrožených dětí a stěžovalo si k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, že ho stát nedokáže ochránit před špatným zacházením. Evropský soud mu dal za pravdu. "Soud připomíná, že lékařské vyšetření ukázalo, že stěžovatel byl opakovaně a velkou silou bit pomocí hole," konstatoval Evropský soud. Stěžovatel - tedy bitý chlapec dostal jako takzvané spravedlivé zadostiučinění částku deset tisíc liber, ale jeho nevlastní otec nebyl nijak potrestán.
"Žádný systém nedokáže vyloučit tragédie. Je to prostě souhra okolností, a ty žádný systém nedokáže vyloučit. Tragédie se dějí a domnívám se, že jejich počet zůstává u nás s ohledem na demografický vývoj ve statistikách konstantní.
Hledat viníka je oblíbený sport, ale smiřme se s tím, že lidé mají dispozice jak k jednání dobrému, tak k destruktivnímu," říká Brázda.
Podobný názor má i soudce Cepl: "Když spadne most dobře, dalo se tomu zabránit, mohlo se to spočítat, ale variant lidských situací je tolik, že se spočítat nedají. Stejně jako lidé u nás byli ohlupováni utopickou vizí, že se všechno naplánuje, byli ohlupováni i představou, že všechno jde ošetřit zákony. Jenomže může se stát, že člověk má prostě pech," říká Cepl.
Přesto někteří odborníci, kteří se o případu druhého zabitého nemluvněte dozvěděli, zpětně naznačili, že přece jen lidem kolem ledacos vyčítají: "Pokud k té ženě docházely sociální pracovnice, mohly třeba ony nebo kdokoli jiný podat návrh na zbavení svéprávnosti. Soud také mohl rozhodnout o ústavní léčbě a po porodu mohlo být to dítě matce odebráno a tak zachráněno. Jenže - a v tom je ten problém - to jsou všechno úvahy, které přicházejí až pozdě," řekl advokát Václav Vlk.
