Zvoní alarm! Stojím v sesterně a jeden pacient zmáčknul tísňové tlačítko u postele. Sestra Květa nerušeně sedí a píše esemesku. "Hele, já tam jdu, co když to spěchá?" prohodím. "V klidu, tady nic nespěchá," opáčí Květa, stále s mobilem v ruce. "Může to být přece něco vážného," naléhám.
"A taky nemusí. Může to být zástava dechu, anebo úplná prkotina. Někteří pacienti alarm ani nemají, protože ho pořád mačkali," říká Květa a dál si hraje s telefonem.
. ČTĚTE: Rozhovor s vrchní sestrou LDN |
Asi po dvou minutách konečně někdo za pacientem dojde. To je jen malá ukázka toho, čeho jsem byl svědkem poslední červnový týden, kdy jsem se nechal zaměstnat jako sanitář v soukromé léčebně dlouhodobě nemocných (LDN) v pražské Chittussiho ulici.
Abych odhalil poměry v léčebnách, kde kvalitu péče skoro nikdo nekontroluje, zamlčel jsem, že jsem novinář. Poznal jsem tam, že práce v léčebně je velmi tvrdá. A mizerně placená. Že sester je zoufale málo, protože to nikdo dělat nechce. A že některé svou práci dělají naprosto poctivě, zatímco jiné ji neslýchaným způsobem zanedbávají.
V léčebně v Chittussiho ulici sestry například falšují chorobopisy – aby se "ujednotily" sporné záznamy.
"Musím své zaměstnance chránit, jinak by mi tu za ty prachy nechtěl nikdo dělat," řekla mi staniční sestra Jana Ježková. V případě zanedbání péče se tak mohou sestry a lékaři krýt, aby nešli k soudu.
Léčebna skutečně čelí trestnímu oznámení, které nedávno podali pozůstalí. Sestra Ježková přináší dva chorobopisy a vedle nich pokládá vlastnoručně napsané papírky s dlouhým seznamem věcí, které mají lékaři zpětně dopsat.
"Napsat infuze od ? 24. 3.," stálo v poznámkách na konci června. "Rozpor – ujednotit!!" komentuje Ježková zase jinou část chorobopisu.
"Od 11. 3.: pacient si stěžuje na bolesti. A co natočit EKG?!" Záznamy se týkají pacientky H. V., která léčebnu opustila koncem května.
Pan F. N. takové štěstí neměl. Zemřel 9. 4. 2008 na ischemickou nemoc srdce. I v jeho chorobopisu jsou nesrovnalosti. "8. 4. nepřijímá per os (ústní příjem potravy – pozn. red.)?!! Tekutin přijal 1 000 ml?! a lék?" píše sestra.
V nestřežené chvíli vytahuji fotoaparát a pořizuji důkazy. Výroky sestřiček zase nahrávám na ukrytý diktafon. Hned můj první den, v pondělí 23. června, sestry a sanitářky odcházejí na více než půl hodiny na cigaretu a nechávají pacienty bez dozoru.
Zanedbávají i dohled na to, zda pacienti dost pijí. To je přitom pro staré lidi životně důležité. "Vidím tam asi čtyři možné trestné činy," reagoval odborník na medicínské právo Ondřej Dostál na to, co jsem viděl v soukromé LDN Chittussiho.
Začněme popořádku. Před pár měsíci mi kamarádka vyprávěla o soukromé LDN, kde prý zanedbávali jejího dědečka. "Díky bohu, že se nám ho podařilo dostat jinam," řekla.
Tohle byla hozená rukavice. Rozhodl jsem se do léčebny proniknout a zjistit, jaké poměry tam panují.
S historkou o studentovi, který hledá letní brigádu, navštěvuji vrchní sestru Miladu Appeltovou. "Personál u nás potřebujeme, hlavně chlapy," plácneme si okamžitě. Datum nástupu: poslední červnový týden.
"Jdem na ty dementy"
"Tak jdem na ty dementy, a pozor na patnáctku, leží tam pacient s nevyléčitelnou infekcí, dotýkat se co nejmíň." Je pondělí 23. června 6.30 ráno a mladá sestřička Květa rozdává poslední instrukce. Čeká mě zatraceně ostrý start.
"Vem si gumový rukavice a jedem," berou mě moji noví kolegové okamžitě mezi sebe. Otevíráme první pokoj. Zapáchá močí a výkaly.
"Ukážu ti, co a jak," bere mě k sobě dobrosrdečná sanitářka Stáňa.
"Nejdřív omýt obličej," přistupuje s navlhčeným hadříkem ke stařence bezmocně ležící na posteli. Vypadá, že nás vůbec nevnímá. "Svléknout plenu, roztáhnout pacientce nohy a omýt ji mýdlem ve spreji. Otočit na bok a vytřít zadek," vykládá Stáňa a bezmyšlenkovitě provádí jeden úkon za druhým. Zápach v pokoji sílí.
Osmdesátiletá pacientka jen leží a sípe. Crčí ze mě pot, klepou se mi ruce a chce se mi zvracet. Počítal jsem s hodně tvrdou prací, ale na setkání s umíráním a bezmocí se dopředu nepřipravíte.
Zpočátku mám z personálu dobrý pocit. Kmitají, co můžou, na třicet pacientů jsou tu jen dvě sestry, dvě sanitářky a já. Dělám, co mi moje síly nováčka stačí.
Už po obědě mě zarazí první věc. "Pojď s námi," vytáhnou mě sestřičky na cigaretu před budovou. Květa vypráví historky s vervou Jany Hlaváčové z filmu Básníci, a čas běží. Od 13.25 do 14.00 je naše oddělení zcela prázdné, nikdo neposlouchá zvonící alarmy pacientů a v otevřené sesterně leží citlivé údaje o pacientech.
Nedá mi to a sám se vracím, jestli někdo něco nepotřebuje. Po našem oddělení bloudí úplně cizí člověk, prý jde za matkou. Návštěvní hodiny přitom ještě nezačaly.
Kromě vetřelce zní i alarm na pokoji číslo 15. Ochrnutý pan O. V. chce jen maličkost: narovnat tričko. Během týdne na LDN zažiju i situaci, kdy alarm zmáčkne i zcela nepohyblivý člověk, který padá z postele a z posledních sil se drží za ruce. Nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby padal právě v sesterské půlhodině na cigaretu.
Asi po dvou dnech se s prací psychicky vyrovnávám. Přebalovat pacienty umím už docela rychle a naučil jsem se to hlavní: nepřemýšlet o tom, co dělám, a prostě makat.
Na "mém" oddělení v přízemí léčebny leží třicet pacientů, všichni jsou trvale upoutáni na lůžko. Narodili se mezi lety 1918 a 1940 a smysluplně hovořit dokáže asi jen třetina z nich. Za pobyt v soukromé LDN platí pacienti 200 korun denně.
"Ach jo, už tady umřu"
A jsou to hodně smutné příběhy. "V jaké léčebně jsem? Pro dlouhodobě nemocné?" ptá se univerzitní profesor O. V., který po mrtvici ochrnul a velmi špatně vidí. Už dvanáct let jen leží.
"Jo," přitakám. "Aha, že mi to ani neřekli. Tak to je můj konec, to už tady umřu." Den předtím mi jeho mladá manželka málem brečela na rameni, že už neví, co má s manželem dělat. Žena mu přinese telefon a mně se podaří pana O. V. po dvou dnech naučit, jak vytočit manželčino číslo. Je šťastný.
Paní K. P. mě zase neustále volá. "Pojďte si ke mně sednout. Jsem společenská, dvacet minut konverzace je pro mě jako pytel léků. Ale tady si se mnou nikdo nepovídá," říká. Sedám si na židli a chvíli se bavíme, ale brzy musím běžet pracovat.
Je nás málo a na společenskou konverzaci bohužel není čas. Trochu nám v tom pomáhají rehabilitační sestry, které každý den do léčebny docházejí a s pacienty cvičí a hovoří. Nedostatek personálu se projevuje i v závažnějších věcech.
Třeba pitný režim, jehož dodržování je pro starého člověka doslova otázkou života a smrti. Ztrácí totiž pocit žízně. Sestry v Chittussiho LDN denně zapisují, kolik nemocní snědí a vypijí, sama staniční sestra Ježková však přiznává, že jsou ta čísla jen "přibližná".
Během týdne jsem krmil a napájel řadu pacientů. A sestry se mě ani jednou nezeptaly, kolik toho kdo snědl nebo vypil. Neviděl jsem ani, že by si samy dělaly poznámky.
"Nejsou lidi na to, aby se všechno sledovalo," vysvětlila mi Ježková. Není mi jasné, co s lidmi, kteří pít nechtějí. "Těm doktor předepíše infuzi," vysvětluje mi Ježková. "Aha. Ale já jsem za celý týden žádnou infuzi neviděl," opáčím. "No jo, infuze jsou drahý. Malým dětem jo, ale tady? Radši ty lidi rozpijeme," říká Ježková.
S tím "rozpíjením" to bohužel není tak slavné. Sám ve volných chvílích stojím u nepohyblivých lidí a dávám jim pít. Totéž dělají i některé sestřičky.
Pracovní shon však příliš dlouhé postávání nedovolí. Z toho, co jsem viděl, někteří pacienti ani zdaleka nevypijí předepsané dva litry vody denně. Není dost lidí, aby jim dali pít.
A koupání? Podle zaměstnanců léčebny se každý pacient sprchuje asi jednou týdně. Ale praxe je jiná. Od pondělí do pátku jsme s kolegyní Stáňou ve speciálním křesle stihli vysprchovat jen osm pacientů z třiceti. Pokud o víkendu, kdy už jsem v léčebně nebyl, nevypukly koupací "orgie", koupání jednou týdně je pouze teorie.
Nejde jen o soukromou léčebnu v Chittussiho ulici
Je všechno jen problém jedné soukromé LDN v Praze? Bohužel ani náhodou. Velký výzkum Evropské společnosti pro výživu loni ukázal, že zanedbávání péče je v českých léčebnách velmi rozšířený problém.
Naší redakci to anonymně potvrzují i někteří lékaři a sestřičky, kteří na protest proti velice špatnému zacházení s pacienty z práce v LDN raději odešli.
Čím to? Vinen je zřejmě celý systém péče o staré a nemocné. Práce v těchhle léčebnách je tak tvrdá, že ji mnoho sestřiček za průměrné platy odmítá dělat.
"Beru rizikový příplatek sedm set měsíčně. Za ty prachy tady riskuju zdraví," volala sestra Květa, když zabalená do igelitu kráčí na zvláštní pokoj pacientky se silně infekčním zlatým stafylokokem. To je nevyléčitelná nemoc.
V tu chvíli ji obdivuju a je mi jasné, jak bych odpověděl, kdyby o tu práci požádali mě: "Sorry, do toho fakt nejdu."
. Jaké jsou vaše zkušenosti s LDN?Pište na: ondrej.stastny@mfdnes.cz a lenka.petrasova@mfdnes.cz Poštovní adresa: MF DNES, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, heslo na obálku: "LDN“ |
